Vítám vás u 2. dílu mého „balení do Mexika“ (1. díl k přečtení zde). Jeden by řekl, co je na tom? Prostě vytáhnu ze skříně věci, které si chci zabalit, nacpu je do batohu a za půl hodinky je sbaleno. Ano, také to tak někdy mívám. Poslední dobou však dělám milion věcí najednou, přeskakuju od jednoho ke druhému a snažím se vše stihnout a zorganizovat, jak nejlépe to jde. Proto jsem měla věci připravené už od čtvrtka (dnes je sobota a za hodinku odjíždím do Prahy, odkud pokračuji nočním vlakem směr Brusel a pak letadlem do Cancúnu). Vraťme se však k balení, které je teď už zdárně u konce …. a k otázce v předchozím článku, zda se vše vejde do batohu …. ano, vešlo se 🙂 Vlastně jsem byla překvapená, že moje velká krosna měla se vším všudy jen 16 kg! No, s radostí jsem proto přidala ještě lahev vody a mikinu navíc. Ne, opravdu se mi tímto stylem nikdy nepovede snížit váhu 🙂 Nemluvím o té svojí 🙂

Moji dva společníci pro nadcházející 2 měsíce.

Hektická příprava na cestu

Cestování mě změnilo. Vždy jsem byla perfekcionistka, vše jsem musela mít promyšlené a přesně naplánované. A teď? Místo plánování jsem dělala spoustu jiných věcí, proto na něj vlastně nezbyl čas. Jediné, co jsem zvládla udělat bylo zabookování letenky, hostelu a týdenního jazykového kurzu. Ale kam se tam vydám cestovat … kdo ví? 🙂 Jednoduše jsem si stáhla z internetu mapu, vygooglila „best of“ turistických míst, co vidět v Mexiku, zejména na Yukatánském poloostrově, ty jsem v mapce zakroužkovala a doufala, že bude třeba ještě čas a chuť na čtení a plánování po cestě v autobuse a letadle.

Vytiskla jsem si z internetu mapu – to bylo veškeré moje plánování trasy 🙂

A co jsem dělala, že jsem neměla čas? Inu, měsíc v ČR utekl jako voda. Věnovala jsem se dopisování článků na můj web, nějakým on-line projektům, na týden jsme vyrazili na lezení do Slovinska do Ospu, načež jsem následně chodila celý poslední týden na rehabilitaci se zánětem v rameni.

Zařizovala jsem však ještě další věci, protože tuším, že se do ČR zřejmě 2 roky nepodívám:

  • srazy a akce s kamarády
  • zařizování papírů kolem úřadu práce a pojišťovny (děkuji Martinko z VZP, že jsi mi tak hodně pomohla! Bez Tebe bych se v té džugli českého pojišťovnického systému zcela jistě ztrazila!) – jde o to, že musíte mít krytý každý den vašeho života i v zahraničí, což pak musíte české pojišťovně doložit, jinak budete zpětně doplácet celkem velké částky
  • zubař – v cizině je drahý a já nedám na svoji zubařku dopustit. Také jsem si zlomila zub, který mi následně odumřel a vyžádal si 5 návštěv a celá několik měsíců táhnoucí se akce byla zakončena právě minulý týden nasazením korunky! Moje první 🙂
  • 2 týdny před odjezdem se mi rozbil do té doby věrný Samsung s4, který se mi vrátil i po té, co mi vypadl na Tenerife z kapsy v autě, které jsem chytla „na stopu“. Rozjela jsem tedy akci „který telefon mám vybrat z toho obrovského množství na trhu?“. Nakonec „vyhrál“ Samsung J5 2017. Poměr kvalita-výkon-cena byl hlavním  kritériem. Neobešlo se to však bez komplikací, protože jsem se rozhodla ušetřit a objednat si ho z internetu, načež jsem vlastně vůbec neušetřila, protože telefon mi nedorozuměním dorazil jiný a ani ochranné sklo na něj nemělo správné rozměry. Nakonec jsem si tedy poslední den před odjezdem šla do Alzy vyzvednout jeden rozbalený kus, tedy o trošku levnější, a začala instalovat aplikace, které při cestování budu potřebovat jako Maps.me, Podcast, Music player, apod.
  • Mezitím jsem se ještě na poslední chvíli rozhodla otevřít si bankovní účet, protože s výběrem z bankomatů v cizině od FIO banky za 80 Kč + % z částky jsme nebyla moc nadšená. Na internetu jsem si vybrala nějaké kandidáty a oběhala několik z nich, abych se informovala na podmínky. Nakonec jsem skončila v útulné kanceláři Equa bank pobočky. Vedení účtu zdarma, výběr z bankomatu v cizině za 9 Kč a navíc zdarma účet i v eurech a dolarech. Vyhotovení platební debetní karty trvá ve většině banek 10 dní. Byla však středa a já jsem ji potřebovala nejdéle v pátek! Milá paní v bance mi zařídila kurýrní službu za 180 Kč a kartu jsem si opravdu v pátek vyzvedla a aktivovala.
  • Nový pas – ne, nepotřebuji nový, ale už jsem se setkala se spoustou článků na internetu s radami pro cestovatele, že není od věci zařídit si druhý pas. Ano, je to legální. Ale jsou tam určité podmínky, které chtějí někteří zarytí úředníci dodržovat, např. že mohou vydat pas jen v případě, že ho budu potřebovat na vycestování, zatímcio druhý bude třeba na konzulátu čekat na vízum do jiné země. To jsem tedy zrovna neplánovala, ale s úednicí jsme si lidsky pohovořila a vysvětlila jí, že i to se může stát a zkrtáka a dobře potřebuji druhý pas. Po 30 dnech a za poplatek 600 Kč jsem si ho minulý týden vyzvedla.
  • Datová schránka – užitečná věc, když jste dlouhodobě v cizině. Její založení na úřadě města je zdarma, schránklu si pak na internetu aktivujete přihlašovacími údaji a veškerá úřední korespondence vám pak chodí v elektronické podobě sem, na místo dopisu do vlastních rukou. Další výhodou je, že přes ni můžete zdarma a kdykoli žádat i o výpis z rejstříku trestu nebo výpis z bodového výpisu řidiče.
  • Plná moc – přece jenom se třeba může hodit úředně ověřená plná moc třeba pro rodiče. Na internetu je spousta vzorů plné moci, necháte ji podepsat rodiče (jednoho nebo oba) a pak s tím jen skočíte na poštu a před úřednicí se na plnou moc podepíšete i vy a za 30 Kč na ní dostanete ověřovací razítko.
  • Poplatek za komunální odpad – pokud jedete na celý kalendářní rok do zahraničí, stav se na úřadu také odhlásit si poplatek za komunální odpad, ať zbytečně neplatíte 500 Kč. Poté jen úřednici pošlete e-mailem například doklad o placení nájmu nebo pracovní smlouvu v zahraničí.
  • Kalendáře na rok 2018 – Stejně jako minulý rok, tak i letos jsem vydala autorský kalendář s fotografiemi z mých cest. Protože zatím nevlastním žádný e-shop, který by to dělal za mě, objednávky, platby a další organizace kolem si také vyžádala dost času. Tímto děkuji všem, kdo si ode mě kalendář zakoupili a podpořili mě tak v mých dalších cestách.

Sbaleno a chvilka k zamyšlení

Na tu chvilku k zamyšlení jsem popravdě neměla moc času. Tento článek dopisuji ještě v autobuse po cestě do Prahy. Nicméně již před několika dny jsem dostala lehce melancholickou nápadu, když jsem si v hlavě rekapitulovala ten měsíc a půl, který jsem v Čechách zase strávila, konfrontována naživo s mezilidskými vztahy rodinných příslušníků, které tu zanechávám, a také přátele a známé. Cestování tříbí vztahy a o to víc jsem měla radost ze setkání s lidičkami, které jsem dlouho neviděla, ale přesto si máme stále co říct.

Další myšlenky, které se mi honily hlavou byly zaměřeny na budoucnost, respektive blízkou budoucnost. Chce se mi zase spát v hostelu na pokoji s dalšími 10 lidmi? Chce se mi zase tahat dva těžké batohy při přesunech veřejnou dopravou, velice chaotickou v latinské Americe?  Cestování je beze sporu vždy výstup z komfortní zóny, který nás posouvá dále v seberozvoji a doluje z nás to nejlepší, co v nás je. Nutí nás dělat nové, někdy bláznivé věci, třeba kreativnějším způsobem, než bychom dělali doma. To vše chce však trochu toho nepohodlí a odvahy. A jak rychle si zase člověk zvykne na to pohodlí! Stačil jen 1,5 měsíc ve vlastním pokoji, dokonce bez bratra, který teď bydlí na kolejích v Brně, doma navařeno, plná lednička, zkrátka „mama – tata hotel“ jak vyšitý. Ale po tom prvním krůžku vystoupení, který je nejtěžší, se člověk rychle adaptuje na okolní prostředí. Latinsko-americká kultura je celkem specifická, úplně jiná než evropská, ale pro mě to už kulturní šok nebude. Po 5 měsících v JIžní Americe minulý rok už vím, co očekávat 🙂

Mám tedy sbaleno a můžu vyrazit směr Cancún. Velká krosna teď může mít asi 19 kg, „malý batoh“ asi 13 kg. Ten totiž obsahuje moji fotovýbavu, notebook, powerbanku, externí disk a velkou svačinu 🙂 Takto vybavena se nemusím bát vyrazit do světa ani na 2 roky 🙂 Ahojky, rodino, přátelé, Česká republiko!

   Děkuji za krásné poslední chvíle v Čechách.

 

Sdílet tento příspěvek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *