Po sepsání mé bilance roku 2017 ve fotografiích, což je poměrně strohý výčet událostí jednotlivých měsíců, jsem cítila potřebu napsat jakýsi doplňující článek, který by byl zaměřený více na duchovní rovinu života. Dostávám se k tomu až nyní, protože přelom roku 2017/2018 pro mě byl celkem hektický. Krátce před Vánoci jsem dostala zprávu, že moje pracovní víza do Kanady jsou schválená a moje zaměstnavatelka chtěla, abych nastoupila do práce už 22. ledna. Tou dobou jsem se nacházela v Mexiku a chtěla jsem si ho ještě  užít a vidět co nejvíce, než nastoupím do pracovního procesu a po 2 roky budu žít jako většina Kanaďanů, tzn. pouze 2 týdny placené dovolené za rok. Zapojila jsem tedy „motorový pohon“, trochu zpomalila na plážích na jihu mexického státu Oaxaca, abych se trochu prohřála před studenou Kanadou, a než jsem se nadála, byla polovina ledna a já už seděla v letadle směr Calgary, v kanadské provincii Alberta.

„Růžová laguna“ u Las Coloradas, Yukatán, Mexiko

Cestuji již 8 let, je čas se usadit?

Musím říci, že tato doba je pro mě celkem náročná. V minulém roce jsem stála před mnoha rozhodnutími. Jedním z největších bylo, zda se v životě trochu nezastavit. Teď však nemyslím to zastavení se, nalezení času sama pro sebe a k zamyšlení se nad životem. To dělám docela často. Při tzv. „pomalém cestování“, které běžně provozuji, a kdy setrváváte déle na jednom místě, máte vlastně více času na meditování, než když jste doma, se stálou prací a zaběhnutí v každodenních povinnostech. Tím „zastavením se“ tady myslím spíše omezení mého nomádského života a spočinutím na delší dobu na jednom místě. Vždyť cestuji všude možně po světě již 8 let!

Většina cestovatelů, zejména ženského pohlaví, říká, že cestování je super, ale nevidí to jako svůj způsob života do nekonečna. Nastane určitá doba, kdy se budou chtít usadit. Nastala tato doba i pro mě? Ale usadit se KDE? Vždyť můj domov je všude. Celý svět je propojený a já se cítím „doma“, kdekoli jsem. Vytane mi na mysli zvolání mého otce: „Copak to nikdy neskončí?!“ Ano, vím. Rodina by chtěla, abych se už proboha usadila v Čechách, našla si tam přítele, stálou dobrou práci a žila „normální“ život. Co s tebou bude, až budeš stará? Neplatíš daně, nedostaneš žádný důchod, chcípneš jako bídný pes na ulici. Ne příliš pozitivní vyhlídky, že? 🙂 Možná pod tlakem těchto myšlenek a „rozumných rad“ starší generace jsem se nakonec rozhodla „usadit“. Ale jen tak „naoko“ a samozřejmě jsem vybrala jiný stát než Českou republiku. Ta na mě přece počká ne? 🙂 Vybrala jsem Kanadu, jednu z mých nejoblíbenějších zemí, kde jsem pobývala už roku 2014-2015 na working holiday víza. Jednak tu mám stále spoustu známých a kamarádů, a jednak to je poměrně svobodná země pro život, což lahodí mé cestovatelské dusičce. A také to je odsud blízko do Jižní Ameriky, kterou jsem si stihla zamilovat během mého 5 měsíčního cestování po Kolumbii, Ekvádoru a Peru. Toužím tedy opravdu po tom se usadit? Asi cítíte z mého textu, že vlastně ani ne, když už plánuji další cestovatelské výpady z Kanady dolů na jih. Zkrátka jsem tento tah udělala proto, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Když se pokusím získat kanadské občanství, budu mít také šanci dostat „kanadský důchod“ a tím budou zažehnány černé scénáře o tření bídy s nouzí na stará kolena.

Dilema: Práce v Kanadě  X  Svoboda

Když píšu tyto řádky, moje dušička právě neplesá radostí. Všude hlásám řídit se svým srdcem a tento rozumový tah s kanadským občanstvím a důchodem mi rozhodně radost nedělá. Chtěla bych být stále volná jako pták a moje duše nechce pochopit, proč my lidé tady máme na Zemi takováto pravidla ve smyslu omezení jednotlivých států rozdílnými zákony a sociálním systémem, který nás nutí pracovat do úmoru a zaopatřovat se tak už dopředu na to, co přijde ve stáří (aniž bysme vlastně věděli, jestli se ho dožijeme). Na druhou stranu Kanada je stále jednou z těch zemí, kde má člověk poměrně velkou svobodu. Minulý týden mi to připomněla jedna Češka, kterou jsem tady v kanadském městečku Canmore potkala v mém oblíbeném sportovním centru. „Bydlíš zase v autě?“, zeptala se mě. Musela jsem se pousmát. Ne, že by „bydlení v autě“ bylo v Kanadě něco zvláštního, zejména v oblasti kanadských Skalistých hor a přilehlých národních parků. V létě zde můžete najít spoustu zaparkovaných dodávek a karavanů i mimo oficiální kempy. Nicméně v místní české komunitě jsem nejspíše vynikla právě jako ta holka, která bydlí „sama v autě a už docela dlouho“. Ano, vydrželo mi to poměrně dlouhou dobu. Tady v horách je léto velice krátké a zima až neuvěřitelně dlouhá. Do svéto autíčka, tedy lépe řečeno většího 7 místného rodinného auta, jsem se přestěhovala na začátku května (po zkušebním období září, říjen předchozího roku) a stále jsem se někdy probouzela s námrazou na předním skle. Ubytování na zimu jsem si pak zase našla od listopadu, kdy jsem spala až v -15 °C a se svojí zimomřivostí jsem dospěla k názoru, že tohle už nemám za potřebí 🙂 Nicméně ten zážitek pocitu volnosti byl jeden z nejsilnějších mého života. Můžete se proboudit s výhledem na východ slunce kdekoli se vám zlíbí, uděláte jeden krok z postele a už jste venku v přírodě, můžete se lépe sladit s přirozeným střídáním dne a noci. Člověk tak žije hodně intenzivně. Nese to však také úskalí. Musíte stále přemýšlet a plánovat i zdánlivě zcela samozřejmé věci (když je máte) jako je sprcha, místo pro vaření, internet, apod. Někdy to bylo docela dobrodružné a náročné, zejména když u toho stále chodíte do práce 🙂 Život v Kanadě bez vydělávání místní měny je totiž pro nás Čechy finančně dosti nákladný, a to i když bydlíte v autě.

Vize a cíle do budoucna

Po těchto minulých zkušenostech, že se dá pohodlně v Kanadě žít i s nízkopříjmovým zaměstnáním a přitom si stále užívat krás přírody, lezení a mnoha dalších outdoorových sportů, jsem se rozhodla v říjnu 2017 kývnout na nabídku majitelky obchůdku se smíšeným zbožím a pekárničkou, že mi pomůže získat pracovní víza, pokud se jí „upíšu“ na 2 roky. Nebylo to pro mě však rozhodnutí jednoduché. Kanadu miluji, ale stejně tak i svoji svobodu. Nešlo tedy ani tolik o těch 3.000 CAD, které jsem musela zaplatit za právníka a vyždímat tak své zbytky kanadských úspor, jako spíše o rozhodnutí „se usadit“ – přijmout toto omezení mého světoběžnického životního stylu a jaksi obětovat 2 roky života systému, který volá po tom, aby každý pracoval a přispíval tak svými daněmi do finačního systému určité země. Musím přiznat, že moje dušička v tu chvíli plakala. A ani teď si nejsem jistá, zda to bylo správné rozhodnutí. Nepřestávám však snít o finanční nezávislosti, vlastním podnikání, ať už jakéhokoli druhu, a dělání věcí, které mě baví a jejich transformaci do činnosti, která by mě mohla v budoucnu živit.

Hledání svého tématu, co by to tak mohlo být, se věnuji již minimálně 2 roky a zatím se nic konkrétního nevyvrbilo. Závidím lidem, kteří v tom mají již od začátku jasno, např. vždy věděli, že chtějí být lékaři, hasiči, květinářky, atd. a pak se jimi i stali a cítí se šťastní a naplnění. Já mám spoustu věcí, které mě baví a zajímají, ale u žádné mě nenapadá, jak je doopravdy dělat na profesionální úrovni a zároveň neztratit svobodu pohybu po světě. Toto je v dnešní době velice populární téma a existuje již spousta seminářů i na českém trhu. Možná bych se na nějaký měla konečně přihlásit a zkusit, zda by mi to pomohlo v nalezení mého „tématu podnikání“. Snad to bude úspěšnější než můj pokus s ayahuaskou v Peru 🙂

Nedávno jsem při mém cestování Mexikem potkala jednu starší Mexičanku se skvělou angličtinou (žila dlouho v USA). Sedly jsme si spolu do plážové restaurace na oběd a zabředly do rozjímání o životě. Povídá mi: „To je jedno, jestli budeš v Čechách, v Kanadě nebo kdekoli jinde. Hlavně najdi svoje životní poslání. Víš, když mi bylo jako Tobě, šla jsem na svůj první seminář, který se týkal životního směřování. Lektor se nás ptal, proč jsme se na tento seminář přihlásili. A vedle mě seděla jedna žena, která odpověděla: „Už mi je 70 let a stále nevím, proč tady na světě jsem, co tu mám vlastně dělat.“ Překvapeně a s trochou sarkasmu jsem se na ní koukla – wau, je jí už 70 let a pořád neví?! Chudinka, to je docela smutné! … no a podívej na mě dnes: Je mi už přes 70 let, 40 let navštěvuji různé psychologické semináře, a stále nevím, co je můj životní úkol! Proto ti radím: Najdi svoje životní poslání, něco takového toho tvého, co tě bude naplňovat. Čím dříve, tím lépe!“

Byl to opravdu dojemný rozhovor. I když se jinak zdálo, že ta Mexičanka je velice šťastná žena, celkem bohatá a může cestovat, kde se jí zlíbí a nic ji neomezuje, uvnitř ukrývala obrovský smutek prozrazený slzami, které se jí teď koulely po tvářích. Bylo mi jí líto. A také se ve mě mísily pocity beznadějné hrůzy, ale i uvolnění či rezignace. Již delší dobu totiž toto životní téma řeším a snažím se najít odpovědi na svoje otázky po smyslu života. Zde mi bylo v neskrývané nahotě předloženo, že možná existují i lidé, kteří to nikdy nezjistí. Z toho pramenil můj zmatek a hrůza, ale také uvolnění, protože nechci být z těch, kteří budou celý život hledat smysl života, nebudou mít nikde stání a budou pořád poháněni jakousi silou, která je nutí neustále bádat a filozofovat, a přitom jim pravý život uniká mezi prsty. Rozhodla jsem se tedy, že pro teď mi úplně postačí řídit se mottem:

„Žij tak, abys byl šťastný a pak i všichni kolem Tebe budou šťastní. Tím prokážeš světu největší službu.“

A závěrem tohoto článku s duchovní tematikou bych chtěla zmínit i špetku informací z astrologie. Horoskop na rok 2018 vypadá pro Štíry velice příznivě (a také pro Ryby a Panny), a i když na tyto obecné horoskopy příliš nevěřím, zastávám názor, že je třeba si ze všeho brát to nejlepší. A proto, proč ne? Prý mě čeká krásný rok mého života, plný zvratů a nových příležitostí. Je jen na mě, jak je využiji. Planety prý budou pozitivně nakloněny 🙂 Děkuji Ti, vážený čtenáři, pokud jsi dočetl až sem a doufám, že tě moje vnitřní zpověď také trochu inspirovala a motivovala a pomůže ti k čemukoli, co bys chtěl dosáhnout. A pokud se cítíš stále trochu ztracený, nezoufej, nejsi v tom sám. Avšak čas žít je teď! Vzhůru s radostí do nového roku a nechme se překvapit, co nám přinese 🙂

Sdílet tento příspěvek

2 komentáře “Životní směřování v roce 2018 aneb 8 let na cestách

  • Krasny cteni, diky za nej.
    U nekterych pasazi jsem si rikal, jestli jsem je nahodou nepsal ja (vsak vis).

    Ja se nakonec snazim byt uzitecny v Cesku, nejsem z tohoto mista sice nadsenej (nemame tu prirodu a lidi se vecne mraci), ale zkusim byt nakazlivym pozitivnim ostruvkem. Verim, ze az tady takovych ostruvku bude dostatek, nakonec ty skarohlidy nenasilne a prirozene strhneme na nasi stranu. :))

    Kdyz poslednich X let premyslim, co by mohlo byt mym poslanim, vecinou prichazim k zaveru, ze chci pomahat a delat lidem radost… a tak jsem presedlal z IT oboru (brrrr), ve kterem nevidim absolutne zadny smysl, na socialni sluzby – stal se ze me osobni asistent pro autisty a najednou mam pocit, ze to moje byti treba i nejaky ten smysl ma…

    Drzim pesti, at sve poslani najdes. A dokud tak nebude, uzivej si cestu k nalezeni. Zivotni motto sis vybrala krasny, pravdivy.

    A pis dal, prosim. 🙂

  • Ahoj Lindo, moc děkuji za skvělé zamyšlení, za sdílení tvých nejen cestovatelských zkusenosti, které jsou blízké mému srdci i duši, stejně tak i tvé bloumání nad osobním záměrem a jeho hledáním. Mohla bych ti toho asi ještě hodně co napsat, ale v podstatě to nejdůležitější co chci vyjádřit je podpora na tvé velmi upřímné cestě, posloucháš svou duši, vnímáš své pochybnosti, které jsou většinou jen přenesené strachy spící společnosti, zhodnocuje s je, ale tvá odvaha a životní síla je silnější a ty jsi stále na cestě ať už kdekoli. Je cítit, že tak jak zijes, tě činí šťastnou, a taková cesta přece nemůže skončit špatně. Mě samozřejmě přišlo, jak moc ti závidím, neboť jsem část svého života byla taky na cestách a poslouchala svou duši, která mě vede asi tak jako tebe, a nějakou dobu už kotvim v přístavu v Beskydech, s dvěma dcerama, a ač jsem byla 10 let na volné noze, přijala jsem z důvodu finanční jistoty i zaměstnání. Momentálně cítím, že je to tak dobře a že jako matka dělám to nejlepší, co můžu. Nicméně má nomádská duše se stále ozývá, a tvuj příběh je jako balzám a hnojivo zároveň, a aspoň prostřednictvím krátkých výletů kamkoli, i třeba jen za kopec, tu svou duši, která dokáže mít domov kdekoli, udržují v kondici. Drž se, fandím ti a ráda si od tebe zas něco přečtu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *