Kanadské listy č.1 – Když nemůžeš změnit svoji situaci, změň k ní postoj.

Už je tomu přesně měsíc, co jsem přijela do Kanady (už potřetí!) a nastoupila do nové práce v obchůdku se smíšeným zbožím v horském městečku Canmore. Celý měsíc se mnou cloumalo spoustu protichůdných emocí, zda následovat svoje srdce, které hlásá volnost a svobodu, a nebo se trochu zapojit do „reálného světa“ (co je však realita, že? každý má realitu jinou) a začít více myslet na budoucnost. Toto moje dilema se mnou cloumalo již několik předchozích měsíců od té doby, co jsem kývla na nabídku práce v Kanadě na 2 roky přes tzv. LMIA víza. Více o tomto mém rozpačitém rozpoložení se můžete dočíst v předchozím článku Životní směřování v roce 2018 aneb 8 let na cestách.

Kanadský list č.1

Nemyslela jsem si, že tento článek vůbec vznikne. Neuměla jsem si představit, o čem bych měla psát, když budu zapojená do normálního pracovního procesu (nuda ne?), usazená na jednom místě (už žádné cestování?), s běžnými problémy (uvařit, vyprat, do práce, spát a znovu to samé). Nicméně můj otec mě motivoval k napsání „Kanadských listů“ (díky tati) a to jen pár dní po jakémsi zlomu v mém myšlení k lepšímu. Synchronicita v životě vždy funguje, a tak to tu tedy máme – „Kanadské listy č.1“. Budu se snažit psát pokračování, ať už jako zprávu pro svoji rodinu, nebo pro ostatní čtenáře jako inspiraci a prosvětlení běžné denní reality. Nic neslibuji, ale snad by to mohlo být tak jednou za měsíc, podle časových možností a rozpoložení.

Začátky jsou boj – především se sebou samým

Celý uplynulý měsíc jsem prožívala v depresi z toho, co tu vlastně dělám, o co se tu snažím a jak to tu vydržím ty další 2 roky, co mám platná víza! Neměla jsem náladu na nic. Snažila jsem se jen soustředit sama na sebe, na udržení sebe sama v relativně dobré náladě a nebo alespoň v takové, abych mohla v práci fungovat. Řeknu vám, takhle jsem si to vůbec nepředstavovala! Ano, sice jsem v Kanadě, v krásném prostředí kanadských hor, ale také velice záleží na práci a lidech, které kolem sebe máte. Moje pozornost byla zaměřena na moji novou práci a šéfovou, kterou bych označila za mírně extravagantní, patetickou a náročnou. A práce v tomto obchůdku rozhodně nespočívá jen v tom, že stojíte za kasou a markujete zákazníky přinesené zboží! Alespoň jsem měla štěstí, že mě první 1,5 týdne zaučovala kamarádka Veronika, se kterou jsme se potkaly před lety na Zélandu. Komunikace v češtině vše určitě usnadnila. Je toho totiž zde opravdu hodně, co je potřeba vědět, umět a dělat! Na směně je vždy člověk sám a má na starosti všechno – od pokladny, přes doplňování jednotlivého zboží, které si právě zákazníci koupí (např. vystavený je pouze od každého druhu pečiva pouze jeden exemplář, takže hned po jeho prodání je potřeba sáhnout do mrazáku a vyndat další a položit ho nad troubu, aby se brzy rozmrazil, načež se po určité době musí olepit štítkem s cenou a názvem a donést opět do regálu). Dále ten samý člověk musí péct některé výrobky jako je „banana bread“ (v podstatě banánová buchta), brownies, koláčky, atd., následně je po vychladnutí zabalit, doplnit suroviny pro ranní směnu, pokud je na odpolední, jako je mouka, olej, koření, sýrové mixy na posypání pečiva, atd. Do toho obsluhovat zákazníky, večer asi hodinu před zavíračkou vytáhnout z mrazáku těsta na chleby na další den pro ranní směnu, vymazat plechy a naskládat do nich těsta, pak začít uklízet, zametat, vytírat podlahu, doplnit rozprodané zboží, do toho však neustále obsluhovat zákazníky! No asi si umíte představit, že tam člověk celou směnu lítá jak pometlo od jednoho k druhého, navíc bez přestávky, která je normálně v ČR po 4 hodinách povinná! Toto nepíši proto, že bych ze sebe chtěla dělat chudinku, ale pro to, že si člověk brzy uvědomí, že ač se v Čechách na spoustu věcí nadává, stále jsou tam i věci, které jsou zkrátka lepší než kdekoli jinde. Například povinná 30 min. přestávka při 8 hodinnové směně je v kanadském zákoně jaksi opomíjena. V některých zaměstnáních jako je třeba práce v restauracích, kaféčkách a malých obchůdcích to pak znamená nemít čas si dojít ani na záchod a jídlo hltat rychle za pochodu a nebo „umřít hlady“.

Chodila jsem z práce po 23. hodině, usínala až kolem 1 hodiny ráno, protože můj mozek jel stále na plné obrátky a i ve snu jsem rychle otevírala troubu, aby se mi nespálily koláče, do toho obsluhovala zákazníka u pokladny a už si v hlavě přehrávala, že musím ještě doplnit mléko a česnekový chléb. Také jsem stále přemýšlela, proč tohle vlastně dělám..proč jsem zaprodala svůj drahocenný životní čas za takovéto činnosti, které mě absolutně nenaplňují a nevidím v nich svoje životní poslání. Také jsem porovnávala svůj pohodový život a práci zde v Canmore v roce 2014 – 2015 na Working holiday visa s tím, jaký stres prožívám teď. Pracuji za (pro Kanaďany) směšný plat a pod nestálým dohledem šéfové, která má kameru z kuchyně obchodu napojenou přímo do svého mobilního telefonu. To všechno mě uvádělo jen do ještě větší deprese a touze uniknout, vydat se zas do světa cestovat a být volná jako pták!

Když nemůžeš změnit svoji situaci, změň k ní postoj

Po 3 týdnech motání se v černých myšlenkách, přemítání, jak dlouho toto vydržím, a po utěšování jednou milou paní, když jsem se u pokladny rozbrečela po drzém chování jednoho ke samolibých zákazníků, jsem si řekla, že takhle to dál nejde. Něco se musí změnit. Takhle se trápit nelze dlouho. Jenže co a jak mám změnit? Mám tu víza na 2 roky, ale bez možnosti změnit zaměstnání. Když dám výpověď, můžu jet „domů“. Takže co zbývá změnit, pokud chci být v Kanadě? Pouze můj postoj.

„Když nemůžeš změnit svoji situaci, změň k ní svůj postoj.“

K řešení mnoha konfliktů mi často pomohlo být sama, uklidnit se a vyřešit si problém uvnitř sebe. To se mi však nyní nedařilo, takže jsem zkusila druhou variantu – obrátit se ven, komunikovat s lidmi kolem, porovnávat jejich životní příbehy s mým, podívat se na situaci očima druhých lidí, kteří mi k ní říkali svoje názory. Hodně mi také pomohl telefonát s mojí kamarádkou z Čech (díky Zdeničko). Během cestování zjistíte, že tzv. „kamarádi“ odpadají a jaksi spolu ztrácíte kontakt. Zůstávají jen ti nejvěrnější. A ty si hýčkejte a važte si jich. Až se třeba po dvou letech zase shledáte, budete mít pocit, jako byste ani neodjeli!

Pomoc na dosah

Osvědčilo se mi už několikrát, že když v duchu prosíte zoufale o pomoc a nevíte už, kudy kam, pomoc se vždy objeví. Potkáte nějakého člověka, který vám vnukne nějakou zajímavou myšlenku, něco se „samovolně“ změní a uvolní to napětí, které jste pociťovali, apod. Může to být celá řada drobných událostí, které jsou mezi nebem a zemí, a vytvoří pak celou mozaiku nové životní situace, díky které je pak snazší změnit postoj. Neřeknu vám tedy úplně přesně, jak se to stalo, ale po měsíci v Kanadě ve mně došlo k určitému zlomu.

Nikdy jsem neměla ráda zimu. – Už teploty kolem nuly pro mě byly vždy nepříjemné, navíc vzpomínky spojené s pochmurnou šedivou zimou v Čechách, moje nadšení z kanadských mrazů příliš nevzbuzovaly. Již více než dva týdnu tu máme přes den kolem -15°C, v noci padají teploty k -30°C.
Nikdy mě nebavilo běhání. – Mám ráda spoustu sportů, ale při běhání jsem vždy doslova trpěla. Bylo to pro mě tak nudné! Už po dvou kilometrech jsem byla unuděna k smrti. To se postupně začalo měnit před dvěma lety. Co mi k tomu pomohlo: Zjištění, že při tom můžu poslouchat svoje oblíbené podcasty nebo stažené přednášky z youtube, knížka Born to run (lze stáhnout i jako audioknihu a poslouchat ji přímo při běhání) a zakoupení bot 5fingers (tvz. pětiprsťáky, ve kterých máte při běhání úplně jiný pocit).
A nyní se podívejte na obrázek níže:
Já, která nemám ráda zimu a běhání:

Nikdy jsem si nemyslela, že budu chtít v -15°C vystrčit vůbec nos s tepla domova. A teď mám za sebou už druhý výběh. Kamarádka Janča mi ovšem musela půjčit boty, protože já jsem z Mexika do Kanady přijela jen v kroksech a pak si pořídila sněhule Sorel, které jsou inzerovány jako do -40°C, ale běhat se v nich samozřejmě nedá. O tom, jak se běhá po sněhu a ledu se třeba rozepíšu v příštím článku 🙂 (viz součást článku Kanadské listy č. 3)

Změna postoje – vše vypadá hned pozitivněji

Všechny ty drobné změny způsobily v mé hlavě úplný zvrat. Práce je stále stejně náročná, šéfová stále stejně praštěná, zima stále stejně mrazivá, ale cosi neuchopitelného ve vzduchu je jiné a můj mozek se konečně uklidnil a přestal produkovat negativní myšlenky. Někdy to je pro mě záhada, jak ta věc, kterou nosíme na krku, vůbec funguje.

A tak závěr můžu sepsat docela pozitivně, než zase za půl hodinky vyrazím do práce:

Mám práci.
Mám to štěstí, že mi tu kamarádi půjčili auto, bez kterého se tu jinak špatně žije.
Mám pohodlné bydlení s krásným výhledem.
Jsem relativně zdravá (až na bolavá ramena ze sportovního přetížení 🙂 ).

A jsem za všechno vděčná a nemám vůbec důvod si stěžovat.

Z mého obýváku mám úchvatný výhled na okolní hory.

Takovýto výhled mám při cvičení své ranní jógy.

Dotazník a rozhovor o štěstí

Do mého nitra se pomalu vrací pocit štěstí. Spokojenost s tím co je a nepitvání se v tom, co by mohlo být kdyby … (ach, ta nereálná kdyby). Shodou okolností se mnou právě před pár týdny udělal můj dávný známý a tvůrce seberozvojových webů Pavel Mazánek rozhovor o mém pohledu na štěstí. Rozhovor najdete na stránkách happyence.com, zatím pouze v anglickém jazyce.

Pokud jsi, vážený čtenáři, dočetl až sem, máš můj obdiv a úctu. Neváhej také níže zanechat svůj komentář nebo vzkaz.

A až se vydáš na svoji cestu do zahraničí i ty, můžeš si zde objednat slevu 50% na cestovní pojištění AXA Assistance. Také vás pak bude moci hřát u srdce, že jste udělali dobrý skutek a podpořili mě tím 🙂 Děkuji 🙂

Související: