Kanadské listy č. 3 – Konečně jaro!

Duben 2018

Čas letí jako voda a už to jsou 3 měsíce, co jsem začala v Kanadě pracovat na dvouletá LMIA víza. Dubnový měsíc byl pro mě o poznání klidnější než březnový, který popisuji v Kanadských listech č. 2. Přesto se stalo pár klíčových událostí. Jednou z nich je, že přišlo konečně jaro i do kanadských hor. A to teprve před pár dny, koncem dubna, a zcela nečekaně po husté chumelenici!

Naprosto „nejarní“ počasí na Lake Ohara na našem dvoudenním výletu na sněžnicích.

O týden později se počasí přehouplo z -10°C na +20°C! O jaru už není pochyb 🙂

Než se pustím do novinek ohledně mého života a práce v Kanadě, ráda bych poděkovala všem, co mě doposud finančně podpořili (jak na to, čtěte zde). Každá korunka navíc se hodí, zvláště pokud chcete věnovat svůj čas i sdílení cestovatelských zkušeností a plnění svých snů, a pomoci plnit sny i ostatním. Takže děkuji za vaši přízeň, moc si toho vážím.

Konečně jsme se dočkali ! …

… jaro je tu!

Práce – zvýšení platu

S jarem přichází i optimistické zprávy týkající se mé práce. Ovšem mohla bych pokračovat výčtem svých „poprvé“, který jsem začala v Kanadských listech č. 2. Poprvé v životě jsem totiž požádala o zvýšení platu! I když to zrovna neproběhlo způsobem, jakým bych si představovala. Nejprve došlo k dost vyhrocenému konfliktu, kdy mi šéfová oznámila, že pokud si budu stále v práci na něco stěžovat, tak se můžu sbalit a jít, a ona si místo mě najde někoho jiného. Po té došlo k výměně názorů a nejspíše jsem měla štěstí, že byla v dobré náladě (a nebo prostě má ráda extrémní situace – což vzhledem k její povaze také není vyloučeno), takže závěr byl takový, že mě nevyhodila. Naopak řekla, že pokud mě udělá vyšší plat šťastnější, tak nemá problém mi dát více. Zůstala jsem na ní v údivu zírat, se směsicí pocitů chaosu, úlevy, radosti a trochu i studu, jak jsem si neomaleně řekla o zvýšení platu. A už o 2 dny později jsem se opravdu mohla radovat z nové výplatní pásky. Od té doby se mi také pracuje jaksi mnohem lehčeji 🙂 Zajímavé, jak lidská mysl funguje. Když si člověk nepřipadá zneužitý jako otrok, hned jde vše lépe a ubývají i důvody, proč si stěžovat.

Šéfová a moje filipínská kolegyně s našemi proslavenými „fritters“ (něco jako české koblihy, jen sladší a mastnější).

Skype konzultace s právničkou

Od mojí právničky jsem zas tak radostné zprávy, jak jsem očekávala, nedostala. Testem z angličtiny jsem sice prošla, ale zase mi chybí 1 rok praxe na manažerské pracovní pozici, ať už v ČR nebo v Kanadě. Takže za $100 (1600 Kč) jsem se při 30-minutové skype konzultaci dozvěděla jen to, že si budu muset odpracovat mininálně rok u tohoto zaměstnavatele, kde mám teď pracovní víza. Byla jsem docela zklamaná. Předchozí rok práce v Kanadě mi podle pravidel vlády nebude uznán, protože je starší než 3 roky (2014 – 2015). Naštěstí mi pár dní na to zlepšilo náladu zmíněné zvýšení platu 🙂

Teď budu mít za úkol kontaktovat moji univerzitu v České republice a spojit ji s kanadskou agenturou pro uznávání vzdělání. Za dalších 300 dolarů se uvidí, zda mi agentura uzná moje vzdělání jako magisterské nebo pouze jako bakalářské. Podle toho dostanu příslušné body, které se po roce mé práce tady sečtou a ukáže se, zda budu moci žádat o další víza – ty permanentní. Celý proces tedy není rozhodně jednoduchý a zabere spoustu času. Jenom na to uznání vzdělání má agentura lhůtu 3 měsíce.

Návštěva fyzioterapie

Tady se opět ukazuje, jak máme skvělý systém zdravotní péče v Čechách. I když žiji v provincii Alberta, v jediném z kanadských států, kde se z platu odvádí zdravotní pojištění, stále se však nevztahuje na nadstandardní péči jako je třeba fyzioterapie či rehabilitace. A tak platím dalších 90 dolarů za jednu návštěvu fyzioterapie. Chiropraktičku jsem tak po třech návštěvách (20 min. služby za 40 CAD) vyměnila za jednu doporučenou fyzioterapeutku. Je to starší paní s aktivním způsobem života a jako horolozkyně prý bolavým ramenům rozumí. Svým přístupem ve mě vzbudila naději, že zase budu moci brzy lézt. Neslibovala mi žádné zázraky a ani 20 min. akupunktury mi příliš nepomohlo. Ale kladla důraz na rehabilitační cvičení, tedy na vlastní aktivitu, nikoli na nečinný klid, který upřednostňovala chiropraktička. Tento způsob mi vyhovuje mnohem více, ikdyž to znamená ráno vstávat ve 4.45, mám-li ranní směnu. Ke své ranní józe tak přidávám i 20 minut cviků, které mi fyzioterapeutka ukázala, v naději že se brzy své už rok trvající bolesti zbavím. Pokud máte stejné problémy s rameny jako já (angl. rotator cuff), ať už z nadměrného lezení, z posilovny nebo manuální práce, můžete se inspirovat například tímto videem z youtube.

Každé ráno stejný scénář … vyčistit zuby, udělat čaj a zacvičit si jógu a cviky na „otevření ramen“.

Slavíme …

S českou paní Martou, která zde žije se svojí rodinou od roku 1969, jsem se seznámila minulý rok. Pochází z východočeského kraje jako já. Brzy jsme se stali přáteli a já jsem ji adoptovala jako svoji kanadskou babičku. Té mojí opravdové se skutečně hodně podobá. A velice dobře jí to myslí, i v jejím věku! Slavíme společně její 89. narozeniny!

Moje kanadská babička Marta

Slavíme neuvěřitelné 89. narozeniny!

Český chleba

Kamarád ze Nového Zélandu (díky Ráďo) 🙂 mě inspiroval svým foto-příspěvkem chleba na facebooku. Kdo pobýval déle v západních zemích s anglickou kulturou, chápe, proč tolik řešíme český chleba. Ten místní toustový se totiž chlebem nedá nazývat. A tak chceš-li pořádný český chleba – upeč si sám. Naštěstí to není nijak složité. Zvládne to kdokoli. Zde je jednoduchý recept:

2 hrníčky mouky (jakoukoli chcete)
1 hrníček vody (teplé)
kmín (podle chuti)
sůl (trochu)
kvasnice (běžně tady k dostání sušené granulované)

Vše se smíchá ve velké míse, přikryje utěkou a nechá kynout přes noc. Použijete-li dostatečně teplou vodu, stačí na kynutí i jen 2 hodiny. Těsto se pak vyklopí na plech s pečícím papírem a peče se v troubě 40 minut na 425°F (220°C). Křupavé kůrky lze dosáhnout potřením chleba studenou vodou 10 minut před dopečením nebo tím, že chleba pečete spolu s hrníčkem vody v troubě. Mnoho dalších tipů, jak péct chleba najdete na internetu.

Nikdy jsem nechápala, proč se ve staročeských pohádkách objevuje tak často motiv chlebu s máslem a solí. Dokud jsem ovšem neochutnala opravdový domácí chléb čerstvě vytažený z trouby! Celá polovina ho pak zmizela, než bys řekl švec. A tak nezbývalo než úpect ještě jeden.

Jak se běhá po sněhu a ledu v kanadských horách

Při běhání na sněhu je vhodné mít normální obuv + kovové hroty.

V prvních Kanadských listech č.1 jsem zmínila, jak mi pomohlo běhání k pozitivnímu náhledu. Běhat jsem začala v podstatě až minulý rok, když jsem neměla k dispozici vybavení na jiné sporty. Brzy jsem zjistila, že to není zas tak strašně nudné, jak jsem vždycky myslela. Ráda poslouchám podcasty nebo youtube přednášky (což bude teď trochu problematické vzhledem k tomu, že bych ráda slyšela i medvěda, bude-li na blízku), a tak se běhání ukázalo jako skvělá aktivita. Můžete se sebevzdělávat nebo relaxovat u hudby a zároveň se hýbat. K jinému pocitu z běhání mi také pomohly tzv. pětiprsťáky (5 finger shoes), ke kterým mě přivedl 3 roky zpátky kamarád Ondra (jeho skvělý blog o Kanadě najdete zde).

Koupíte-li si „5 fingersky“ nebo jiné boty s minimální podrážkou, hned si při pohybu všimnete, že je něco jinak. Zejména po běhání pak ucítíte únavu jiných svalů, případně šlach, než při nošení běžné obuvi. Je tedy vhodné začínat si zvykat pozvolna na nový styl běhu (více po špičkách) a zpočátku to nepřehánět se vzdáleností běhu. Vím, o čem mluvím 🙂 Já toto pravidlo vždy podcením, a už se mi párkrát stalo, že jsem si pak zranila nohu tak, že jsem nemohla 3 týdny ani chodit. Nicméně, když si vaše noha zvykne, je to báječný pocit a už nechcete jiné boty! Bohužel v kanadské zimě jsem to s nimi vzdala. Nemají goretex membránu, a tak už při teplotách kolem 0°C a sněhu kolem nelze mluvit o pohodlném běhání. Prvních 5 km jsem se klepala zimou než jsem se konečně zahřála. A tak se stále hodí mít běžné boty. Navíc stezky v kanadských horách jsou často pokryté ledem a sněhem, takže není od věci si zakoupit kovové hroty na boty (angl. running spikes, 60 CAD). Takto vybaveni se nemusíte vzdávat běhání ani v -15°C. Samozřejmě je potřeba teplejší oblečení a od věci nejsou ani goretexové boty nebo pro větší zmrzlíky třeba goretexové ponožky (vyzkouším příští zimu a dám vědět, jaký mám z nich pocit).

Železné hroty na běhání po sněhu můžete nasadit i na „pětiprsťáky“, ale z důvodu minimální podrážky to není úplně pohodlné.

Takto vypadá běžná obuv běžce v zimním období v kanadských horách.

Končím s ubytováním – stěhuju se do auta

Zbývá pouze pár dní do konce dubna a tím končí i můj podnájem u Janči a Honzi, v domě s nejkrásnějším výhledem v Canmore. Je těžké najít stejně luxusní bydlení a nenechat na něm 3/4 výplaty. Po několika prohlídkách nového bydlení jsem to vzdala. Za sdílené bydlení v pokojíku v suterénu se mi 700 CAD vyzahovat nechce a 900 CAD nebo více za pokoj v „nadzemním patře“ se mi platit také nechce, když jsem stejně většinu dne v práci. Navíc léto se blíží a stejně budu chtít trávit většinu dne venku. Tak proč si to neudělat trochu dobrodružnější? Stěhuju se do auta! O tom ale více až za měsíc v dalším článku z mého života v kanadských horách 🙂

Mám za sebou další rozhovor, tentokráte pro cestovní agenturu Cestolino. Redaktorka ho trefně nazvala „Jak cestovat, nepodléhat konzumu a přitom vydělávat? Boj jedné (ne) obyčejné cestovatelky“. Odpovídám na otázky, jak jsem se k cestování dostala, jak ho financuji a jaké mám užitečné tipy.

Na vrcholu … HaLing Peak, Canmore

Čtěte také: