Na kanadská pracovní LMIA víza jsem přijela koncem ledna 2018. Můžu tedy slavit výročí dalších dokončených 6 měsíců v Kanadě (po kolikátě už? Po čtvrté, po páté?) 🙂 Kdo čtete pravidelně moje příspěvky, můžete si všimnout, že poslední Kanadské listy č.3 jsem vložila v dubnu, a nyní je srpen. Za ty 3,5 měsíce se stalo spoustu věcí, že jsem ani neměla čas o tom sepsat další článek. Nejvíce mě zaměstnávalo zejména zvyknout si zase na život v autě a přitom už v práci začala každoroční rušná turistická sezóna. Léto kolem národních parků Kanady je pro pracovníky hotelů, restaurací a obchodů opravdu záhul a celé městečko Canmore se potýká s nedostatkem zaměstnanců. Do toho se naše šéfová rozhodla, že si zase zajede na měsíc na dovolenou, takže jsme veškerý chod obchodu a pekárny museli zvládat jen ve 3 lidech. Ty dlouhé 12ti hodinové směny v našem obchodě od 6 hod. ráno, bez jediné pauzy na jídlo a bez placených přesčasů bych nikomu nepřála! Také jsem stihla navázat, a po pár měsících zase ukončit, nefungující vztah s jedním sympatickým Kanaďanem. Nyní se léto rychle blíží ke konci a já mám pocit, že jsem si ještě ani nestihla všimnout, že nějaké bylo.

S pokračováním „Kanadských listů“ jsem si dala na čas, nicméně se mi konečně podařilo dokončit moji sérii článků o Aljašce.

Květen 2018 – Stěhuji se do auta

Na konci dubna jsem od známého koupila auto a hned jsem se do něj přestěhovala. Postel a kempingové vybavení z minulého roku jsem měla schované u jiného známého v Calgary, takže přesun z krásného velkého domu u Janči a Honzi do mnohem menšího životního prostoru zas tak komplikovaný nebyl. Navíc už jsem věděla, co čekat, protože jsem tu žila v autě jak minulé léto, tak i v roce 2014 a 2015 (viz článek v iDnes.cz). Životní náklady v kanadském městečku Canmore jsou totiž velice vysoké a každý dollárek se hodí. Místní policie stále nechává lidi přespávající v autech relativně v klidu, ale proslýchá se, že od příštího roku vejdou v platnost striktnější omezení na veřejných prostorách. Není se čemu divit. Oproti roku 2014, kdy jsem tu bydlela v autě poprvé, se počet aut a karavanů na parkovištích přes noc snad zpětinásobil!

Život v autě má své výhody i nevýhody. Jednou z výhod je krásný výhled přímo z postele, pokud zastavíte na správném místě.

Život v autě v kanadských horách

Život v autě je velice specifický a člověk se musí potýkat s mnohými výzvami. Pro mě je jedna z největších horské počasí. Když jsem se nastěhovala do auta začátkem května, noční teploty se stále pohybovaly lehce pod bodem mrazu. Jelikož jsem velice zimomřivá osoba, nový péřový spacák s komfortem do -9°C rozhodně nestačil a musela jsem ještě přikoupit teplou peřinu. A ráno se pak z vyhřátého spacáku nechce vylézat. Co ale naplat, že když člověk potřebuje na toaletu – další výzva, alespoň pro dámské pohlaví. Sednout si mezi keříky u parkoviště s projíždějícími auty za zády? To není v kanadské konzervativní společnosti zrovna ideální chování. Naštěstí je po městečku rozeseto několik veřejných záchodků, jak „kadibudkového typu“, tak plně vybavených například v informačním centru, ve sportovním centru Elevation Place nebo v Nordic cetru. Tam jsou samozřejmě omezené návštěvní hodiny, takže například když Elevation Place otevírá v 6 hodin ráno a vy už od 6 hodin pracujete, tak máte smůlu. Stejně tak, když pracujete do půlnoci a Elevation place či informačky zavírají ve 22 hodin. Jelikož se můj pracovní rozvrh pohybuje v celém tomto rozmezí od 6 am do půlnoci, bylo pro mě ze začátku těžké vytvořit si nějakou rutinu a té se držet. Neustále jsem musela přemýšlet a plánovat dopředu, kdy a kde stihnu ranní hygienu či sprchu, protože při práci v obchodě za pokladnou nemůžu vypadat jak úplná divoženka. Také děkuji přátelům, u kterých mám občas možnost si vyprat prádlo 🙂

Stravování při životě v autě

Dalším zádrhelem života v autě je vaření a příprava jídla. Práce v restauraci v roce 2014-2015 vše usnadňovala. Nyní však musím navíc myslet na přípravu jídla do práce, protože v našem obchodě v podstatě není nic relativně zdravého k jídlu a navíc nemám na předražený sortiment žádnou zaměstnaneckou slevu. Občas jsem o víkendu zajela někam k piknikovým stolům a uvařila si, ale zjistila jsem, že je to hrozná ztráta času a tak jsem ráda přijala nabídky přátel, ať si k nim přijdu uvařit. Později, když se v červnu oteplilo, už jsem přestala vařit skoro úplně a můj jídelníček sestával ze syrové zeleniny, ovoce, chleba, hummusu, konzerv s tuňákem či fazolemi.

Vzhledem k horkým červencovým dnům, kdy i tady v horách, bylo kolem 30°C, zase nastal problém, jak udržet potraviny v mé „ledniččce“, aniž by se zkazily a já dostala otravu jídlem. Mám sice elektrickou ledničku do zásuvky zapalovače uvnitř auta, ale když jen popojíždíte ve všední pracovní dny po městě, nemáte šanci udržet v ledničce chlad. A tak nastoupily k akci malé chladicí boxy s modrou tekutinou za $3 z „Dollar storu“ , které tajně pašuji do velkého mrazáku v naší práci a po skončení směny zase zpět do auta. Rozhodně nechci, aby naše bláznivá šéfová věděla, že bydlím v autě a v nějaké slabé chvilce to použila proti mně.

Víkendové kempování je něco jiného než opravdový život v autě pro plně zaměstnaného člověka.

Obytný interiér zadní části mého vozidla. Člověk zjistí po nějaké době, jak málo věcí k životu vlastně potřebuje. Vše se vejde to prostoru 3×2 metry.

Registrace a pojištění vozidla v kanadské provincii Alberta

V Kanadě je na rozdíl od USA povinné alespoň základní pojištění vozidla. Bez něho nemůžete auto ani zaregistrovat na svoje jméno, ani nechat stát u silnice před vlastním barákem! Pro cizince, který však nemá v Kanadě řidičskou historii, je těžké získat pojištění za dobrou cenu, nicméně nikoli nemožné. Nejprve jsem zašla do Riverstone pojišťovny v Canmore, kde jsem měla auto pojištěné v roce 2015 za krásných 80 CAD/měs. Nyní mi řekli, že se změnily podmínky a zvýšily ceny pojištění a můžou mi nabídnout pouze cenu 240 CAD/měs.! Když se prokážu kanadským řidičákem (který samozřejmě nemám), tak to bude „jen“ 180 CAD/měs.! Zdrcená jsem přemýšlela, co dál. Naštěstí mému známému, od kterého jsem auto koupila, nevadilo, že budu mít ještě chvíli pojistku na jeho jméno, než si vyřídím svoji. Dostala jsem od něm také doporučení na Stevena, jednoho zprostředkovatele pojištění z Calgary. I když bylo třeba doložit několik dokumentů, úsilí se vyplatilo. Pojištění za 600 CAD za rok (tedy za 50 CAD/měs.!) je v provincii Alberta skoro bezkonkurenční! Musela jsem však kontaktovat svoje rodiče v ČR, aby zašli s plnou mocí (kterou jsem jim naštěstí doma nechala – její vzor můžete najít např. na stránkách digitálního nomáda Martina) na dopravní podnik vyžádat si Výpis z evidence řidiče (pozor – neplést si s Výpisem z bodového hodnocení řidiče, který můžete snadno dostat on-line přes datovou schránku). To však ještě nestačilo. Bylo potřeba předložit kopii pojištění auta z ČR. To jsem samozřejmě na moje jméno neměla, protože jsem v Čechách řídila tak maximálně bicykl. Naštěstí kanadské Intact pojišťovně nevadilo, že na české pojistce je uvedeno jméno mého otce. Jeho totožnost však nijak neověřovala, a nakonec jsem ani nemusela dokumenty nijak úředně překládat do angličtiny. Vše jsem jen poslala emailem mému zprostředkovateli Stevenovi (pokud by se vám na něj hodil kontakt, napište mi do komentářů). Pár týdnů se pak čekalo na pojišťovnu, až si dokumenty sama přeloží a schválí. Pojistku jsem jednoduše zaplatila on-line svojí novou kanadskou kreditní kartou.

Šťastná se svojí novou poznávací značkou a neuvěřitelně levným pojištěním.

 

Kreditní karta u RBC banky

Získání kreditní karty byl další důležitý krok. Její používání v americké společnosti je na rozdíl od ČR naprosto běžné. Tady v Kanadě každý běžně platí kreditní kartou, jde tedy na svém účtu v podstatě do mínusu. Půjčené peníze od banky však musí do měsíce vrátit, pokud nechce platit hooodně vysoký úrok. Je to prý bezpečnější pro obě strany (banka ručí za případné zneužití karty a vrátí částku, o kterou jste přišli). Bylo doporučeno i mě platit kreditní kartou, protože později při posuzování žádosti o rezidenci nebo hypotéky, se prý můžou úředníci kladně vyjádřit díky mé kreditní historii (samozřejmě se nesmí stát, že uvidí v jednom měsíci nesplacenou částku). Nicméně získat kreditní kartu byl také celkem oříšek. Žádala jsem o ni již v roce 2015, ale vzhledem k tomu, že Working Holiday Visa platila jen na rok, nebyla jsem oprávněná kreditku dostat. Myslím, že stejné podmínky má i banka CIBC, BMO, snad jen u TD Trust Canada je možné získat kreditku bez problémů i na roční víza. Já jsem nakonec musela čekat, až budu mít za sebou ještě 3 měsíce práce na svoje LMIA víza a doložit v bance výplatní pásky, uvést výši nájmu, kterou platím a z toho se spočítalo, zda je pro banku bezpečné vydat mi kreditku. A naštěstí bylo 🙂 (rada: samozřejmě je nejlepší uvést velký příjem a co nejnižší nájem – ten si můžete vymyslet, na rozdíl od příjmu, který vidí na výplatních páskách). Hurá! Konečně nezávislost! Už žádné otravování přátel, když potřebuji něco zaplatit přes internet. To totiž s obyčejnou debetní kartou nebylo možné. Veškeré nákupy letenek nebo zboží přes internet pro mě museli zařizovat známí, nebo jsem je musela platit přes PayPal, nebo českou kartou (což třeba nešlo u letenky od společnosti American Airlines, protože přijímali pouze platby kartou VISA a já mám od české FIO banky pouze MasterCard). Dále také potřebujete kreditní kartu při placení poplatku 280 CAD společnosti WES, přes kterou si musíte nechat uznat svoje české vzdělání pro žádost o permanent residency.

Srpen – Sportovní vyžití v kanadských horách

Kanadské hory nabízí neomezené sportovní možnosti pro každého. Nejlepší je samozřejmě s čímkoli začínat již v květnu nebo v červnu. Za prvé není všude ještě tolik turistů, za druhé v srpnu většinou začínají každý rok letní požáry z horka a sucha. Některé dny nám tu doslova sněží popílek. Jednou jsem si nezavřela okna u auta a měla jsem popel i ve spacáku. Vzduch je cítit kouřem a nedoporučuje se žádná náročná venkovní aktivita. Moji náladu v tyto dny zcela vystihl kamarád, vášnivý cyklista, když řekl: „V zimě tu je zima, v létě tu je kouř. Fakt nevím, proč tu jsem!“

U nás v obchodě nastal turistický ruch už od května, takže díky mému pracovnímu vytížení jsem za celé léto stihla jen párkrát vyrazit na kolečkové brusle, párkrát někam na kopec v Kananaskis country a Watertonu za turistikou, a za lezením na Grassi Lakes a Cougar Creek (ramena naštěstí už tolik nebolí – nicméně pokračuji s každodenním rehabilitačním cvičením). Léto rychle končí a je to znát i na teplotě. Už teď koncem srpna jsou v noci jen 3°C a zase se ráno nechce ze spacáku! Přesto vkládám velké naděje do září, protože to je tu většinou ve znamení krásně zbarvených osik a modřínů, většího klidu, protože ustává příliv turistů a také požáry začínají ustupovat. Mám v plánu několik akcí a výletů, jak lezeckých, tak turistických, tak uvidíme, jak se zadaří. O tom všem bude příští článek – Kanadské listy č.5. Zatím jen prozradím, že také plánuji běžet svůj první půl-maraton (21 km), pokud to moje zbědované nohy z práce dovolí 🙂

červen – Rozkvetlá louka ve Waterton Lakes národním parku, jižní Kanada.

 

Čtěte také:

Sdílet tento příspěvek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *