Je první polovina října. Už napadlo 30 cm sněhu, to zablokovalo místní dálnici, kde mezi Calgary a naším malým městečkem Canmore uvízlo až na 14 hodin kolem 300 aut v dopravní zácpě. V noci se pohybují teploty kolem -5°C a už je jasné, že z krásného babího léta nic nebude. A tak rozmary počasí tohoto roku pokračují, přes nevydařené, deštivé studené léto …. hup rovnou do zimy. Kdo čtete pravidelně moje články, víte, že už 5 měsíců bydlím v autě. To je však nyní stále méně a méně pohodlné. Posledních pár týdnů jsem již spala v péřovce a přes spacák přehodila ještě peřinu. Nicméně největší „zábava“ nastala, když napadlo oněch 30 cm sněhu. Ráno, když jsem otevřela dveře u auta a chtěla vyrazit na záchod, první co jsem obdržela, byla ledová sprška sněhu za krk…Dobré ráno, Kanado!

Svoje skoro půlroční „kempování“ v Canmore (viz minulý článek) jsem nečekaně zakončila, když mi kamarádka Helča napsala sms v 11 hodin v noci, kde je mi konec a jestli jsem nikde nezapadla. Ano, ten den jsem zapadla asi 3krát, ono na starých „All season“ pneumatikách se není čemu divit. A rozhodně jsem nebyla sama! Tak rychlý nástup zimy nikdo nečekal a polovina lidí má ještě All season tires nebo letní pneumatiky. V tu dobu, co jsem dostala zprávu od Helči, jsem stále ještě hledala místo na spaní, protože kvůli nevyhrnutému sněhu se parkoviště scvrkla na polovinu. Vtěsnaná mezi dva obrovské kamiony na odpočívadle jsem si tedy nepřipadala úplně bezpečně. A tak jsem pozvání Helči k nim domů s vděčností přijala.

Pohled před Cougar Creek na zasněžené hory dominující Canmore.

Září 2018

V Canmore se babí léto letos nekoná, musíš jet až do Skaha

Vkládala jsem do září velké naděje. Letošní léto bylo dost uplakané, ať už tím hodnotím počasí a nebo můj psychický stav. V práci jsem byla v jednom kole, pekla, dělala obejdnávky, přijímala zboží, obsluhovala zákazníky, dopňovala zboží … prostě dělala sama práci za další tři lidi a po skončení šichty jsem byla tak vyřízená, že jsem jen seděla a koukala do blba asi hodinu, než jsem se zmohla na základní hygienu a pak padla do postele v mém autíčku. Na pokraji svých sil jsem se rozhodla, že v rámci přežití si musím říct alespoň o týden volna v září. I když s remcáním šéfové, že na dovolenou nemám ještě nárok, jsem volno dostala od 9.9. A ten týden jsem se rozhodla náležitě užít!

V létě jsem se snažila být každou volnou chvíli v přírodě – nejlepší řešení pro spravení psychického stavu z práce…

… i fyzického díky běhání 🙂 Nic bláznivého, jen tak na odreagování 🙂

Můj 1. půl-maraton (21 km)

Hned první den mé dovolené v neděli se konal canmorský Rocky Mountain půl maraton (21 km), na který jsem se před pár týdny registrovala. V tu dobu jsem ještě nikdy tak daleko neběžela. Běhat jsem začala až toto jaro, abych zvládla psychicky náročnou práci (viz článek Kanadské listy č.1). A tak, když jsem doběhla s časem 2 hod.a 3 minuty a byla přitom méně unavená než leckterý den po práci, považovala jsem to za relativně dobrý začátek další etapy mého nově objeveného sportu 🙂 Uvědomila jsem si totiž, že jsem sice pomalá, neschopná velkého zrychlení, ale zato jsem celkem vytrvalá. To by mohlo být výhodou pro ultra-maratony – sportovní disciplínu, se kterou jsem se setkala poprvé až tady v Kanadě, když jsem tu byla na Working holiday visa v roce 2014-2015. To běhání do kopců a z kopců, desítky kilometrů nahoru a dolů, jsem považovala za sport jen pro blázny.

Lezení ve Skaha

Hned po skončení mého prvního půl-maratonu, jsme s kamarádem Standou sbalili věci a ještě ten den večer vyrazili na týden do Skaha. To je známá lezecká oblast (Skaha provinční park) na okraji města Penticton v provincii Britská Kolumbie, asi 7 hodin jízdy od Canmore. Celá oblast zvaná Údolí Okanagan se vyznačuje množstvím vinic, ovocných sadů a jezer, ale hlavně teplým podnebím, pro které je skvělým místem k rekreaci. Lezení tu je populární už od brzkého jara až do pozdního podzimu. Teď, když tady v Canmore mrzne, v Pentictonu je stále příjemných 15°C. Stejně tak jsme to měli i my před pár týdny. V Canmore napadl první sníh a my jsme se v Okanaganu opalovali u jezera a slézali skahovské skalky (nicméně bunda se večer také hodila).

ráno na břehu Skaha jezera

lezení v provinčním parku Skaha v Pentictonu

Turistika v Canadian Rockies

Září bývá nejkrásnější a nejpříjemnější měsíc na vyskohorskou turistiku v kanadských horách. Nicméně letošní září, stejně jako moje letošní léto, se příliš nepovedlo. Po návratu z týdenní dovolené ve Skaha jsem zase musela naskočit do pracovního procesu. Můj rozvrh 11 – 19 hod. nebyl rozhodně ideální pracovní dobou k prozkoumávání krás místních hor. A o víkendech klasicky pršelo. A tak jsme s holkama zakončily letošní letní turistickou sezónu výšlapem zasněženým Larch valley-Sentinell pass u horského střediska Lake Louise. Žlutě zbarvené modříny už byly pocukrované sněhem a teplota mi připomínala spíše zimu než zářijové babí léto.

Turistická stezka koncem září Larch valley – Sentinel pass v Lake Louise.

Po rekapitulaci letošního léta jsem došla ke smutnému závěru, že kromě prodlouženého víkendu ve Waterton Lakes národním parku, pár vylezených vícedélek na Yumnusce a EEORu a několika dalších výletů, jsem vlastně nic pořádně neviděla a nezažila. Buď pršelo, nebo byl hustý kouř z okolních divokých ohňů, nebo nebyla síla po náročné práci ve Fergies obchodě. Slíbila jsem si však, že příští léto 2019 si zařídím jinak, abych si ho opravdu užila!

Tent Ridge trail, Kananaskis country, Canada, červenec 2018

Rozkvetlá louka ve Waterton Lakes národním parku, červen 2018

Medvědice s jedním ze svých potomků v národním parku Waterton Lakes, Kanada

… a s trochu hloupěji vypadajícím bráchou 🙂

Co dál? Kruh se uzavírá …

S příchodem zimy na mě padla deprese a stejné pochybnosti jako jsem měla na začátku, když jsem se před 8 měsíci znovu vrátila do Kanady. K obvyklým těžkostem v práci (viz čtěte článek Kanadské listy č.1) se přidává ještě stres z nemožnosti najít ucházející ubytování pod 800 dolarů / měs. a problémy s autem. Bydlím již druhý týden dočasně u Helči a Nicka, kteří mi poskytli azyl i tenkrát v lednu, když jsem přijela. Jsem v pokušení tento kruh událostí uzavřít a skončit právě zde a teď, kde jsem i začala těch nejtěžších 8 měsíců mého života. Letenky do Evropy jsou v říjnu levné a tady mě stejně čeká jen nepříjemná třeskutá zima, nenaplňující práce a velké výdaje na auto, které potřebuje nové zimní pneumatiky, novou baterku, možná i starter. Nejvíce mě však rozhodily e-maily s mojí právničkou ohledně mých víz a žádosti o permanent rezidenci. Malovala jsem si totiž, jak po 1 roce praxe ve Fergies požádám v únoru o trvalé povolení k pobytu, a pak dám okamžitě výpoveď a budu zase volná jako pták! Jenže omyl! Musím tam zůstat až do té doby, než permanent rezidenci opravdu dostanu, což prý může trvat od 3 do 8 měsíců !!! To by v horším případě znamenalo mořit se tam ode dneška ještě rok! Už jen těch 8 měsíců bylo něco, na co rozhodně nebudu ráda vzpomínat a probrečené večery jsem po pár měsících přestala počítat! Co dělat? Představa koupení letenky na yogový seminář do Nepálu a pak do Čech za rodinou a přáteli je lákavá. Hlavou létají různorodé myšlenky … proč tohle dělám? Stojí mě to za to? I bez kanadské rezidence jsem byla přece šťastná …proč bych ji tedy teď k životu potřebovala? Proč si ukrajuji svoje nejlepší léta života a mrhám jimi nesmyslnou činností?

…. pokračování, ať už bude jakékoli (ještě sama nevím), se dozvíte v příštím článku.

Stojím na rozcestí … pokračovat stále touto cestou, nebo se vydat jinudy?

Čtěte také:

Sdílet tento příspěvek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *