V listopadu 2015 jsem se vydala na svoji 1. cestu do Latinské Ameriky. Nebyla nijak plánovaná, ani co do počtu zemí, ani časově … prostě jen, dokud nedojdou finance (což se po 5ti měsících také stalo 🙂 ). Mým prvním latinsko-americkým státem (Kostariku nepočítám, protože ta už je značně „poamerikanizovaná“) se tak stala Kolumbie. A co vám budu povídat! Po 1,5 roce života ve vyspělé civilizované Kanadě to byl docela kulturní šok! Slyšela jsem, že latinsko-americká kultura je úplně jiný svět, ale ono navštívit Kolumbii jako první byl šok o to větší. Kolumbie se totiž začala otevírat turismu teprve před několika lety a spousta věcí tam funguje na hodně velké improvizaci. Když jsem zpětně pročítala svoje cestovní deníky, musela jsem se pousmát. Rozdíl mezi Kolumbií a sousedním Ekvádorem jsem přirovnala k Ukrajině a Německu.

Kolumbie – bezpečnost

Se smrtí největšího drogového barona všech dob Pabla Escobara (1993) a novými opatřeními prezidenta Juana Manuela Santos (2016 získal Nobelovu cenu míru) se Kolumbie stává mnohem bezpečnější. Cestovatelé se zde doslova stávají „chráněným druhem“, i když nikoli už vzácným. Všudypřítomná policie a soukromá ochranka se vás ptá, zda nepotřebujete s něčím pomoct (například i najít cestu na autobus), poskytovatelé ubytování vám automaticky nabídnou mapku města a zakreslí vám okrajové části, kam byste se sami neměli z důvodu bezpěčnosti vydávat. Stejně jako ve všech městech Jižní Ameriky, zde také platí (hlavně Bogota, Medellin) vyhnout se cestování za tmy hromadnou dopravou. Nicméně i to jsem podnikala a nikdy se mi nic nestalo. Člověk jen musí být stejně pozorný a duchapřítomný jako při cestování kdekoli jinde. V Kolumbii jsem se však celkově cítila velice bezpečně a uvolněně. Lidé jsou neuvěřitelně milí a otevření, ikdyž zrovna neumíte plynule španělsky (vlastně i když neumíte španělsky vůbec jako tenkrát já). Vždy se najde někdo, kdo vám pomůže, něco doporučují, apod. Vzpomínám na milého pána v Bogotě, který mi zaplatil taxika, i když jsem říkala, že peníze mám. Na skvělé autobusáky, kteří se táhli s mým tunovým batohem přes celé nádraží až k mému autobusu. Na mladý kolumbijský pár, který mě provedl po místním tržišti, ukázal druhy ovoce, které jsem předtím nikdy neviděla a na závěr mě ještě zaplatil oběd se slovy, že je to pro ně čest uvítat mě v jejich zemi!

Všude vám pomůžou a poradí s čímkoli jak poskytovatelé ubytování, tak policie a ochranka, která tu zajišťuje bezpečnost ve velkých městech. Kolumbie si tak buduje image země bezpečné pro turismus a velice jí na tom záleží.

Kolumbie – země kokainu

Kolumbie zůstává nadále největším světovým producentem kokainu. Nový prezident Iván Duque (srpen 2018) se zavázal změnit taktiku a bojovat proti drogám ještě usilovněji v příštích 4 letech. USA mu také poskytne obrovské množství peněz na program, ve kterém se bude nabízet obyčejným farmářům finanční kompenzace za zničení jejich kokových polí a přechod na pěstování kávových a kakaových bobů. (zajímavá videa ke shlédnutí pod tímto článkem).

Přidám pár postřehů ze své zkušenosti. V Bogotě jsem se seznámila s milým Australanem Davidem. A jelikož měl na hlavě dredy dlouhé až po zadek, přitahovali jsme na ulicích pozornost. Několik mužů nás tak oslovilo a nabízelo docela velké pytlíčky kokainu za pouhých 10 dolarů (= cca 230 kč)!

V jednom hostelu na jihu Kolumbie dokonce nabízeli ukázku výroby kokainu i s jeho „ochutnávkou“ na konci. Za 120.000 COP (850 Kč) demonstrovali, že kokain lze vyrobit za pouhých 45 minut!

Výroba kokainu je v podstatě velice jednoduchá. Stačí několik druhů nebezpečných chemikálií a mikrovlnka. Za necelou hodinku máte drogu hotovou.

Nicméně používání koky není v Jižní Americe nelegální. Na každém větším trhu zakoupíte sušené listy kokainovníku pravého. Už po tisíciletí slouží jako přírodní medicína z místních And. Čajem nebo žvýkáním spolu s vápenatým kamínkem, který zakoupíte jako součást balení, můžete zmírnit migrény, bolesti žaludku, snížit únavu či horskou nemoc. Každý den jsem pila čaj z koky a obzvlášť milovala sladké kokové sušenky. Když jsem snědla celý balíček najednou, srandovně mě lechtal jazyk, protože koka působí také jako mírné anestetikum, stejně jako třeba hřebíček, kurkuma nebo kafe. Faktem je, že když jsem se pak vydala na 3 denní trek na sopku Nevado de Quindio (4.760 m.n.m.), čtvrtou nejvyšší horu národního parku Los Nevados, tam kde někteří zvraceli nebo měli úporné bolesti hlavy, já neměla s výškovou nemocí žádný problém. Že by koka? 🙂

Na kde jakém trhu můžete zakoupit produkty z koky – čaj, olej, sušenky.

Výstup na sopku Nevado del Quindio (4.760 m), Los Nevados NP, Salento

Kolumbie – tradiční jídla a nápoje

Když už jsme se dostali k tématu jídla, zmíním i další pokrmy a pochutiny. Tradiční kolumbijské jídlo bandeja paisa obsahuje vše, z čeho se pak skládají i další jídla. Po měsíci potom máte pocit, že jíte stále to samé dokola. Bandeja paisa je hlavní jídlo z několika druhů mas (Kolumbijci milují maso – vepřové, hovězí, kuřecí, ale i klobásky různých velikostí – záleží na daném regionu), dále fazole, vejce natvrdo nebo smažené, kukuřičná placka arepa, rýže, avokádo a smažený polosladký banán – platano. Zeleninu na svém talíři většinou nenajdete, pokud si zvlášť neobjednáte zeleninový salát. Takže hodně masa a žádná zelenina … zkrátka ideální země pro vegetariány 🙂

Kolumbijci milují maso a různé druhy klobásek z něj. Vpravo na talíři tradiční vařená juka.
foto vpravo: Čerstvé ryby nejsou oblíbeným jídlem Kolumbijců, zato jsou výtečné!

Co však Kolumbijcům závidím, je nepřeberné množství úžasného čerstvého ovoce (výčet některých zde). Oni sami některé druhy ani neznají. Běžně používané k pečení a smažení jsou polosladké banány platanos, které dostanete jak v restauraci na talíři, tak i v obchodech nebo u pouličních prodavačů pražené a sušené jako chipsy – ve sladké i slané variantě.

Z čerstvého ovoce pak dělají běžně husté džusy (tedy spíše smoothie), které jsou součástí denního menu v restauracích. Takové menu (polévka, hlavní jídlo, džus) zakoupíte za 7.000 – 10.000 COP (50 – 85 Kč), v Medellinu na trhu dokonce za 3.000 COP (22 Kč)!

Z toho všeho ovoce, co jsem měla možnost uchutnat, jsem si nejvíce zamilovala slaďoučké ananasy, papayu, pitayu a zelené pomeranče vhodné na 100% sladký džus.

Trhy nabízí nepřeberné množství čerstvého a levného ovoce.

Moje oblíbená pitaya, limetka a pomeranče na čerstvý 100% džus.

Juka (yucca, viz na obr. výše) je běžnou součástí jídla, na místo brambor (ty jsou rozšířenější až v Peru). Uvádí se, že má protizánětlivé účinky a používá se při žaludečních problémech. V tom případě by však zřejmě neměla být smažená, jak ji Kolumbijci mají rádi – na místo bramborových hranolek a nebo jako tzv. carimaňolas – malé smažené válečky plněné sekaným masem a sýrem. Z juky se také peče výborný pan de yucca – malé rohlíčky z jukové mouky a sýra, typické hlavně pro jižní část Kolumbie.

Pouliční stánek s ovocem – k dostání je ovoce všeho druhu nakrájené do kelímku. Nebo džus z pomerančů se zelenou kůrou, ale uvnitř úžasně sladkých a šťavnatých. Od té doby už nepiji to, co tady v Evropě vydáváme za džus.

Arepa je malá kulatá kukuřičná placka, původem z Venezuely, avšak i v Kolumbii je součástí snad každého hlavního jídla. V Santander regionu je typická arepa de chocolo – velká placka ze sladkého druhu kukuřice se sýrem. Nejlepší měli na trhu v Los Santos u Bucaramangy, pokud se tam náhodou vydáte za lezením.

Národním alkoholickým nápojem je aguardiente – silný destilát na způsob vodky. Nealkoholickým horkým nápojem, popíjeným ve studených oblastech snad ještě více než čaj z koky, je pak aguapanela (čtěte samostatný článek o cukrové třtině). Je to přírodní třtinový cukr „panela“ rozpuštěný ve vodě, s příchutí hřebíčku a posypaný skořicí. Dražším nápojem je pak horká čokoláda (v Latinské Americe má specifickou chuť, protože je opět slazená panelou, levnějším cukrem než je bílý rafinovaný) a samozřejmě kolumbijská káva, která je pro svoji kvalitu chuť ve světě pověstná.

Kolumbie – kultura, doprava a pouliční shon

Na první pohled se zdá všechno v Kolumbii hektické, neuspořádané a stresující. Auta jezdí jako šílená, troubí, brzdí, městská doprava jezdí bez zjevného jízdního řádu a autobusáci pobíhají po nádraží a přestupních stanicích a náhání nové pasažéry. Když se však v tomto chaosu trochu zoreintujete, uznáte, že v tom vlastně mají celkem pořádek a že by to ani jinak v zemi tak temperamentního národa nemohlo fungovat. Všude slyšíte z restaurací latinsko-americkou hudbu a lidé posedávají po ulicích nebo na zápraží a poslouchají a hlučně se přitom baví. Nic se nedivte, když do rozhovoru zapletou milým způsobem i vás. Budou se s vámi chtít bavit i zvědaví taxikáři, i když nebudete umět španělsky.

Doprava v Kolumbii je někdy dost hektická. Není divu, že autobusy často jezdí i nezávisle na jízdním řádu.

Dálkové autobusy noční/denní

Kolumbie je obrovská země a dálkové autobusy, zejména ty noční, jsou využívány často. Nebojte však. Jsou vysoké kvality, s čistými sklápěcími sedadly a s jídlem v ceně, pokud jedete přes noc. Problémem bývá velmi silná klimatizace. Kolem 4. hodiny ráno jsem už na sebe navlékla všechny mikiny, co jsem měla a lidé kolem se balili do dek. Poučena jsem příště brávala do autobusů přes noc spacák. A venku přitom bylo kolem 30°C! Dodnes jsem to nepochopila. I samotní Kolumbijci si na tu zimu v autobuse stěžovali.

Jízda denními autobusy bylo pak vždy dobrodružství, na které jsem se těšila. Všudypřítomná latinsko-americká hudba zní i zde, uvnitř autobusů, a někdy až dost nahlas. Nevadilo mi to, protože jsem si ji brzy zamilovala. Další zábavou pak bývali pouliční baviči a žebráci. Vždy nastoupili do autobusu, jeden nebo dva, uvedli se, kdo jsou, jaký mají svůj životní příběh, co je potkalo a pak začali hrát na nějaký hudební nástroj a zpívat, nebo recitovat svoje básně, nebo žonglovat nebo cokoli ze své umělecké tvorby. Často to byli příběhy a představení velice dojemná či zábavná! Lidi tleskali a dávali jim do klobouku drobné. Na další zastávce pak pouliční (po-autobusoví) umělci vystoupili a jiným autobusem se svezli zase zpátky.

Na ulicích v Kolumbii to žije! Chytlavá latinsko-americká hudba láká všechny ven.

Někdy můžete být svědky nevšední podívané. Úryvek z mého cestovního deníku na trase mezi Medellinem a Manizales:

„Cesta autobusem byla opět vtipná. Spousta zatáček a aut na silnici v horách, takže náš řidič jede jako blázen, předjíždí, brzdí, troubí a najednou v zácpě dokonce řve na jednoho řidiče náklaďáku. Pak vyběhne ven, otevře dvěře toho náklaďáku a jeho řidiči uštědří pořádnou nakládačku, a pak se zase vrátí k nám do autobusu a pokračujeme v jízdě! Velmi zajímavé! Paní na sedačce vedle mě jen krčí rameny a potutelně se usmívá. Asi to je tady normální 🙂 „

I 5 hodin jízdy v autobuse tak uteče jako voda, aniž byste se nudili. V každé vesnici navíc do autobusu naskakují pouliční prodavači ovoce, nápojů a sladkostí. Přijde mi to jako skvělý nápad. Když má člověk během dlouhé jízdy hlad nebo žízeň, nemusí ani vystupovat a vše mu přijde rovnou samo pod nos. Pokud autobus vesnicí či městečkem jen pomalu projíždí, pouliční prodavači strkají věci dovnitř okýnkem a všech se ptají, zda chtějí něco koupit. Vrácení drobných pak probíhá často už za jízdy autobusu, takže prodejci musí za autobusem utíkat, což mi vždycky přišlo ohromně vtipné. Neplaťte však příliš velkými bankovkami pro případ, že se autobus rozjede rychleji a prodejce ho už nedoběhne.

A kolik to všechno stálo

Kolumbie je jedna z levnějších zemí na cestování. Nicméně já jsem byla tímto pro mě novým světem úplně fascinována a chtěla jsem zkoušet spoustu nových jídel a nápojů, což se také promítlo do mých výdajů. V Kolumbii jsem strávila 2,5 měsíce (10 týdnů) a to také během Vánoc a Nového roku, kdy ceny hlavně ubytování stoupají. Utratila jsem celkem 58.000 Kč.

Vychází to tedy cca 23.000 Kč za 1 měsíc.

  • hostely – nejdražší položkou bylo typicky ubytování
  • doprava – autobusy jsou v Kolumbii oproti Ekvádoru či Peru celkem drahé, taxíky levné
  • tour pro turisty – bývají všude po světě dost drahé, ale v Kolumbii jich zas tolik k dispozici nebylo s jejich turismem v plenkách, a také se jim často vyhýbám, protože nemám ráda, když mi někdo organizuje můj čas
  • španělština – za tu jsem zaplatila asi jen 3.000 Kč díky soukromé výuce od jednoho studenta. Řekl si o 10.000 COP za hodinu (70 Kč), oproti tomu běžná jazykovka si účtuje 35.000 COP (250 Kč)
  • pokuta za parkování v Manizales – 2.000 Kč
  • výlet do Caňo Crislateles – 7.500 Kč

——————————————————————————————————————————–

Pokud tedy nebudete kupovat kdejakou pouliční sladkost, platit hodiny španělštiny nebo drahý výlet do Caňo Cristales, můžete se dostat průměrně na 19.000 Kč za měsíc. A to už je podle mě skvělá cena za tu jedinečnou zkušenost v jedné z nejsvéráznějších zemí Latinské Ameriky a s nejmilejšími lidmi, jaké jsem kdy poznala!

Zajímavá videa o záležitosti kokainu v Kolumbii:

Španělština

Doufám, že vás videa neodradila od návštěvy okouzlující Kolumbie. Je velice chválená mnohými cestovateli i z pohledu výuky španělštiny. Kolumbijci totiž mluví poměrně pomalu a s minimálním přízvukem (pokud tedy nejste zrovna na karibském pobřeží, pro začátečníky nedoporučuji!). Známé jsou jazykové školy zejména v Bogotě či kosmopolitním Medellinu (např. Toucan spanish school). V menších městečkách jako Salento pak můžete najít spoustu soukromých učitelů.

Valle de Cocora – Údolí palem voskových, nejvyšším palem světa, Salento

  • Více fotografií najdete v mé fotogalerii Kolumbie.
  • Další články o této fascinující zemi pak pod štítkem Kolumbie.
  • Komentáře pod článkem si velice ráda přečtu – k jejich vložení klikněte na ikonku zámečku dole a vyčkejte k vysvícení ikonky „vložit komentář“. Děkuji i za sdílení a „like“ na FB.

Pokud se vám článek líbil, komentujete, sdílejte.
A při sjednání cestovního pojištění AXA zde dostanete pro vaši cestu slevu 50% a ještě uděláte dobrý skutek tím, že mě podpoříte. Děkuji 🙂
cestovní pojištění AXA se slevou 50 %

Facebook komentáře
Sdílet tento příspěvek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *