Myslím, že jsem zase měla jednou víc štěstí než rozumu, jak se říká. Tento článek se mohl jmenovat jako „pohodová procházka kolumbijským Údolím palem“ nebo „za hlasy ptáků do Údolí palem“. Nicméně procházka se trochu protáhla na 3 dny, ptákům bylo vedro, tak nezpívali, ale jinak to bylo skvělé dobrodružství. Ostatně jako vše, co člověk moc neplánuje. Musela jsem se pousmát, když jsem si zpětně četla zápis v mém cestovním deníku: „Kotník je lepší, tak beru jeep do Valle de Cocora a vyrážím na 2denní hike – nemám moc info, žádnou mapu, zato mám těžký batoh – jídlo, spacák, foťák, objektivy, 2 l vody.“

Jak sami vidíte, opravdu jsem neplánovala nic velkého. Den předtím jsem se v hostelu bavila s „birdwatchery“, stejní nadšenci pozorování ptáků jako jsem já. Městečko Salento, na úpatí hor národního parku Los Nevados, je totiž známé velkým množstvím ptačích druhů, od kolibříků, přes motmoty, tukany až k papouškům. Proto jsem sbalila dalekohled a svoji 4 kg fotografickou výbavu, jídlo, vodu (bylo dost horko), spacák a pár kousků oblečení, a vyrazila na výlet. Rozhodně mě nenapadlo, že druhý den se ocitnu na vrcholu 4. nejvyšší sopky NP Los Nevados!

Valle de Cocora (Údolí voskových palem), Salento

Údolí voskových palem (špan. Valle de Cocora, angl. Cocora valley)

Městečko Salento a jeho přilehlé Údolí Cocora, údolí voskových palem je jedno z nejkrásnějších míst Kolumbie, které stojí za zastavení. Většina návštěvníků se dopraví brzy ráno (kolem 7. hod.) džípem k začátku stezky, a za zhruba 5-7 hodin projde okruh skrz údolí Cocora a vrací se zpět do Salenta. Mě všechno trvá déle, protože všude zastavuju a fotím, tak jsem usoudila, že bych mohla nějaký prodloužený okruh zvládnout za 2 dny. Proslýchalo se, že tam někde nahoře v kopcích je pár horských chat, kde se lze ubytovat. Více informací se mi nepodařilo zjistit, ani pořádnou mapu se značenými stezkami jsem nikde nesehnala. (*) Řekla jsem si „no co .. půjdu a uvidím“ …a ani jsem nevěděla, jak to půjde, protože před dvěma dny jsem si vyvrkla kotník. Z toho důvodu jsem se ani nemohla v Manizales zúčastnit jednodenního výšlapu na sopku Nevado del Ruiz (5.311 m) a místo toho jsem se přemístila do Salenta, aby si noha odpočala.

* později jsem zjistila, že výše do hor národního parku Los Nevados je oficiálně povolen vstup pouze s průvodcem – proto možná bylo tak težké sehnat mapu a více info – veškeré know-how si střeží místní malé cestovky, které z turismu žijí

Palmy voskové jsou nejvyšší palmy světa (až 60 m).

turistická mapa oblasti kolem Salenta

Džípem se jede z náměstí asi půl hodiny po silnici nahoru až ke vstupu do údolí. V malém kiosku, kde se platí 5.000 COP (35 Kč) vstupné, jsem konečně objevila mapu! (viz obr. výše – ráda zašlu emailem ve větším rozlišení). Po poměrně široké stezce se šlo hned veseleji (miluju papírové mapy). Byla stále příjemná chladnější ranní teplota kolem 20°C a krásné výhledy na okolní palmy voskové, vysoké až 60 metrů. Údolí se stalo součástí NP Los Nevados roku 1985 právě kvůli ochraně těchto nejvyšších palem světa. I když se zdá, že jich tu roste velké množství, jejich populace stále klesá. Rostou totiž velice pomalu (dožívají se až 120 let) a místní starousedlíci je dříve běžně využívali na výrobu svíček a jako stavební materiál.

ze Salenta do údolí Cocora džípem

a odtud vede poměrně široká stezka k soukromé rezervaci Acaime (2.770 m)

Po nějaké hodince chůze se dostávám k malé usedlosti Casa de los Kolibris v soukromé přírodní rezervaci Acaime, kde za vstup 5.000 COP dostanete nápoj aguapanela s kouskem čerstvého sýra (pro mě zvláštní kolumbijská kombinace). Je tu k vidění několik mladých nosálů a spousta kolibříků (podle nich se usedlost i jmenuje), kteří se sem slétávají na krmítka s cukrovou vodou. To byla v podstatě jediná příležitost k focení ptáků (kdybych to věděla, tak netáhnu ten těžký foťák s teleobjektivem – sice po cestě uvidíte a uslyšíte sem tam nějaké opeřence, ale na fotografování jsou příliš daleko). Protože Acaime se nachází na klasickém okruhu po údolí Cocora, je tu dost turistů a já brzy prchám směr vzhůru po méně vyšlapané stezce.

Kolibřík u krmítka s cukrovou vodou v Acaime rezervaci

U další usedlosti potkávám znovu toho mladého Němce, co měl podezřele větší batoh než denní návštěvníci, a já se s ním znovu dávám do řeči. S plnovousem vypadá jako dost velký samorost a má stejný plán jako já – prostě vylézt někam nahoru a tam přespat na chatě a pak zase slézt dolů. Byl rychlejší, tak jsem ho nechala jít napřed. Cesta dále vede hlinitým korytem, které se může po dešti pěkně smekat (takovou zkušenost zřejmě zažila Kateřina s článkem na hedvábnéstezce.cz). Obecně je suchý leden a únor nejlepší dobou k návštěvě údolí Cocora.

Mladý zvědavý nosál v Acaime – bylo velice zábavné pozorovat, jak si mláďata hrají.

Páramo národního parku Los Nevados

Čím výše stoupám, tím je větší zima. Zastavuji a k mikině přidávám i bundu. A zase mě tak dojde skupinka čtyř lidí, kterou jsem už dvakrát předběhla. Dáme se do řeči a jdeme tak hodný kus cesty spolu. Skupinku tvoří kolumbijský průvodce Fredy, starší francouzský pár a jeden chlapík z Quebecu. Když už jsem se od nich chtěla odpojit, sám Fredy mi nabídl, ať s nimi zůstanu, jestli chci. Byla jsem ráda. Jednak proto, že Fredy vyprávěl během cesty velice zajímavé informace o místní přírodě a jednak také proto, že cestička se začala povážlivě zužovat a skoro se vytrácela před očima. Ocitli jsme se na páramu.

Cestička se zúžila a skoro ztatila – nebylo pochyb, že už jsme na páramu.

Klejovka – endemit párama je ohrožený druh, i když velice odolný – až do teplot -15°C.

Páramo je unikátní tundra alpínského typu, kterou najdete od 3.200 m.n.m. výše a to pouze v severní části jihoamerických And (tedy od Columbie po Peru). Roste zde typická endemická rostlina klejovka, která je dobře přizpůsobena drsným podmínkám tropických hor s nočními mrazíky. Přežívá až teploty kolem -15°C. Nicméně i tak je ohroženým druhem. Její odolnost je totiž vykoupena pomalým růstem 1-2 cm za rok! Je schopna poprvé vykvést a tak se rozmnožovat až po 20ti letech.

Nejvyšší bod 1. dne treku na kolumbijském páramu, 3.800 metrů.

Průvodce Fredy nás s jistotou vede neviditelnou cestičkou v záplavě klejovek, až staneme u informační cedule. Nacházíme se na Cerro la Virgen ve výšce 3.800 m.n.n, na nejvyšším bodu tohoto dne. Dále k horské chatě La Primavera (3.700 m.n.m.) sestupujeme mírně dolů. Jsme ubytováni na jednoduchých dvoupatrových palandách se dvěma dekami. Přesto jsem ráda, že jsem táhla svůj spacák. Z jinovatky na trávě jsem ráno poznala, že v noci bylo pod nulou. Čekáme na zavolání k večeři. Spací prostory jsou velké (+stany venku), ale jídelní prostor je opravdu skromný. Pak usedám spolu s dalšími asi 15ti lidmi kolem malého stolu v teple zašlé kuchyně indiánské rodiny. Paní máma nám uvařila vydatnou večeři s horkým čajem jen za 10.000 COP. Žádná vysokohorská přirážka? Vždyť sem musí veškeré potraviny dopravovat po svých nebo na koních! Žádné vrtulníky nebo alespoň povozy.

Ještě před večeří si hraju venku s místním synkem. Má zajímavé hrací nástroje – jednu mačetu mi půjčí a ukazuje mi s tou druhou, jak mám píchat do země, abych mu naryla trochu hlíny na talířek.

Ptám se svých spolustolovníků, zda tady neviděli jednoho mladého Němce s plnovousem – mého spoluputovníka, se kterým jsem se bavila u chaty níže v údolí. Žertovala jsem, ať mi drží na La Primavera místo a teď jsem ho nikde neviděla a venku už byla tma tmoucí. Prý je určitě v pořádku. Prý dorazil už asi před hodinou, ale chata byla plná, tak ho poslali na další. Už jsem ani nedutala! Já dorazila až po něm a pro mě místo bylo? Že by to bylo tím, že jsem přišla ve skupině s průvodcem? Nebo jsem měla zase jednou štěstí, že někdo nedorazil a já ho vlastně nahradila? Jakýsi systém rezervací tedy zřejmě funguje – určitě ne po internetu, ale telefonicky (jak uvádí Katka v článku na hedvábné stezce.cz)

Sluncem zalitá louka se třpí jinovatkou a v dáli se zvedá Nevado del Tolima (5.276 m) se sněhovou pokrývkou.

Nevado del Quindio (4.760 m.n.m. Paramillo del Quindio)

Po procházce po sluncem zalité louce a po snídani se chystám na návrat zpět do údolí Cocora a do Salenta. Chlapík z Quebecu se na mě obrátí a povídá: „Hele, my dneska jdeme nahoru na sopku Quindio. Pak se zas vrátíme sem na chatu. Tak pojď s námi!“ Bylo mi to trochu blbé, protože oni platili na rozdíl ode mě za průvodce každý 750.000 COP (5.200 Kč). Ale Fredymu to nevadilo, že prý jen nahradím ve skupince paní z Francie. Ta zůstává na chatě, protože má urputnou bolest hlavy a zvrací. Pro lidský organismus je to velká zátěž – vyškrábat se během jednoho dne o 1.400 metrů výše do 3.700 m.n.m. Každý to snáší jinak a těžko říct, proč mě horská nemoc ještě nepotkala. Ráda to svádím na každodenní pití čaje z koky, který je v Jižní Americe hojně rozšířený a působí proti nemoci z nadmořské výšky.

Chata La Primavera (3.700 m.n.m.)

a krásný výhled na hory, i do strmého údolí.

Na sopku Nevado del Quindio se vydala pouze naše skupinka. Ostatní si zaplatili jen 2denní trek na chatu a zpět. Měla jsem radost (další šťastná náhoda!), protože čím více jsme se blížili k Nevado del Quindio, tím více měnilo páramo svůj charakter. Otevíraly se nové krásné výhledy do hlubokého zeleného kaňonu, na jehož dně byla vidět i jakási jezírka. Když jsme se dostali až dolů k nim, průvodce Fredy opět hledal neviditelnou cestu, aby nás suchou nohou převedl přes tyto močály. Prý zde každý rok beze stop zmizí několik krav a ovcí. Nyní jsem opravdu pochopila, proč se nedoporučuje sem chodit bez průvodce! Bez Fredyho bych velice těžko hledala cestu a mohlo by to mít i fatální následky. On naštěstí terén znal, a tak jsme po skákání z mechového ostrůvku na ostrůvek, brzy zastavili na obědovou pauzu už na pevné sopečné šotolině.

Paramo u sopky Nevado del Quindio (4.760 m), Los Nevados NP, Salento

Polštáře mechu v močálu na dně údolí sopky Nevado del Quindio – nebezpečná oblast pro ty, kdo ji neznají.

Pak už to bylo na vrchol vyhaslé sopky Nevado del Quindio (4.760 m.n.m.) už jen asi 45 min. prudkého stoupání. Obdivovali jsme barvami hrající horninu se všemi možnými odstíny od bílé, přes žlutou až ke hnědé a šedé. Než jsme dorazili na vrchol sopky, obloha se zatáhla, foukal studený vítr a ze slibovaného výhledu nezbylo nic moc. Ale i přesto to byl zážitek. Vždyť takhle vysoko jsem předtím ještě nikdy nebyla!

Barvami hrající svahy vyhaslé sopky Nevado del Quindio (4.760 m.n.m.)

Na vrcholu 4. nejvyšší sopky národního parku Los Nevados – 4.760 m byl v tu dobu můj výškový rekord.

Zpátky jsme šli podobně jako tam, jen trochu výše po úpatí, abychom obešli nebezpečné močály. Když jsme dorazili večer na chatu, byli jsme všichni už dost unavení. Měli jsme za sebou 18 km a převýšení kolem 1.000 metrů tam a zase zpátky.

S místním kolumbijským průvodcem Fredym pod sopkou Nevado del Quindio.

Horkým kaňonem zpět do údolí Cocora

Po dalším přespání na chatě La Primavera a posilněni snídaní se loučíme s místní rodinou a sestupujeme dolů do údolí směr Salento. Nicméně ještě to bude dlouhá cesta. Horko v kaňonu způsobilo, že těch 19 km s převýšením 1.400 metrů dolů bylo hodně vyčerpávajích.

Poslední pohled na chatu La Primavera se sopkou Nevado del Tolima v pozadí, a už budeme za kopcem postupně sestupovat dolů do kaňonu.

Dnes už automaticky následuji moji skupinku s průvodcem Fredym. Docela jsme se skamarádili a cesta nám spolu dobře utíká. Sestupujeme kaňonem prudce dolů a horko přibývá. Těžko uvěřit tomu, že nahoře se na Nevado del Tolima chodí v mačkách a s cepíny. Z výšky vidíme chatu La Argentina a zastavujeme v ní na polévku. Život tu není lehký. To můžeme vidět už z jejího vzezření.

Chata La Argentina (3.450 m.n.m.) na úpatí horkého kaňonu – život tu není lehký.

Chata se nachází asi 10 km od vstupu do údolí Cocora. Zásoby jídla se sem musí vynášet ručně nebo na koních, s převýšením 1.150 metrů. Pro pitnou vodu se chodí s kbelíkem ke vzdálenějšímu prameni. Tady si člověk uvědomí, jaký luxus v naší zemi máme a ještě si stěžujeme!

Sedíme na ovčích houních na improvizovaném gauči a obědváme polévku.

Malá kuchyňka.

Koupelna – v otevřeném prostoru. Za zavřenými dveřmi vlevo je WC.

Shrnutí – doporučit / nedoporučit

Procházíme zpět znovu údolím s vysokými štíhlými palmami údolí Cocora. Sotva pletu nohama a skoro tomu nemůžu uvěřit, co jsem za tyto 3 dny všechno zažila. Mám v nohách kolem 54 km s převýšením 2.560 m tam a zase zpátky, se zvrtnutým kotníkem spoutaným v pohorkách. Místo dvoudenní pohodové procházky – 3denní výstup až na 4. nejvyšší horu Los Nevados národního parku!

 

Shrnutí trasy:

  1. den – údolí Cocora (2.300 m) přes Cerro La Virgen (3.800 m) na chatu La Primavera (3.700 m) – 17 km (převýšení 1.400 + 100 m)
  2. den – La Primavera (3.700 m) – Nevado del Quindio (4.760 m) – La Primavera – 18 km (převýšení 1.060 m tam a zase zpět)
  3. den – La Primavera (3.700 m) – údolí Cocora (2.300m) – 19 km (převýšení 1.400 m)

 

Doporučit / nedoporučit bez průvodce?

Když jsem začínala psát tento článek, byla jsem přesvědčená o tom, že jsem měla až moc velké štěstí na to, abych tento trek doporučila bez průvodce i dalším cestovatelům:

  •  potkala jsem skvělou skupinku lidí s průvodcem, které jsem mohla následovat
  • dostala jsem ubytování v chatě La Primavera i bez rezervace předem (na rozdíl od mladého vousatého Němce)
  • mohla jsem skupinku následovat až na vrchol sopky přes nebezpečné mokřady
  • nepršelo, takže jsme se nemuseli smekat po rozbahněné stezce, což by byl asi trochu nácvik na Spartan Race
  • nahoře na páramu sice byla zima, ale nebyla mlha, v které je snadné se ztratit, zvlášť když ani nevidíte stezku a nevíte, kterým směrem je chata

Náhodou jsem v průběhu psaní narazila na nedávno publikovaný článek na hedvabnastezka.cz, kde Katka zmiňuje, že lze udělat telefonicky na chatě rezervaci a potom třeba denní výlet po okolí k jezeru nebo k sousední chatě. V tom případě bych s takovým 2-3 denním trekem na vlastní pěst souhlasila (a modlila se za hezké počasí bez mlhy). Nicméně vrchol Nevado del Quindio mi přijde stále dost nebezpečný bez znalosti cesty přes močál. … Jenže nad tím vším přemýšlím až teď, když už je po všem, a uvědomuji si, že mě celou dobu provázelo štěstíčko, díky kterému jsem si to moc užila, a bez něj by to mohl být docela jiný zážitek. Takže rozhodnutí zda ano či ne bez průvodce, nechám na vaší zodpovědnost 😀

Sopka Nevado del Quindio (4.760 m) z párama – 4. nejvyšší hora Los Nevados NP

Trek po Los Nevados národním parku byl jeden z nejlepších zážitků mé cesty po Kolumbii. Určitě všem doporučuji některou ze sopek navštívit, nebo alespoň přilehlé páramo – unikátní krajinu kolem sopek.

Kolik mě to stálo:

  • džíp do/z – 12.000 COP
  • vstupné – 5.000 + 5.000 COP
  • 2 noci na chatě – 70.000 COP
  • snídaně, večeře, oběd – 39.000 COP

celkem: 131.000 COP / 3 dny (915 Kč)


cestovní pojištění AXA se slevou 50 %

Líbil se vám tento článek?

… komentujete, sdílejte na sociálních sítích nebo ho pošlete známému.

A při sjednání cestovního pojištění AXA zde dostanete pro vaši cestu slevu 50% a ještě uděláte dobrý skutek tím, že mě podpoříte.

A nebo mi rovnou kupte kafíčko za to, co jste díky mému článku ušetřili při výšlapu nahoru bez místního průvodce 🙂 (minimální cena kafíčka je 3 eura nebo ekvivalent v CZK) Děkuji 🙂

Buy Me A Coffee


Kam dál? Čtěte také:

3 komentáře “3 denní trek ze Salenta na Nevado del Quindio bez průvodce

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *