Už nevěřím astrologii! Rok 2018 měl být pro moje znamení velice úspěšný a naše planetární soustava mi měla být nakloněna! Tak co se kde pos* …pokazilo?

Ne, nežehrám na svůj osud. Vlastně teď cítím obrovskou úlevu, že už to je za mnou, a jsem znovu naplněna opitimismem a chutí do života. S příchodem nového roku 2019 věřím jen v to nejlepší. On totiž jak rok 2017, tak i 2018 pro mě nebyl nejšťastnější. Za krásnými fotky rozmanitého ostrova Tenerife, kde jsem pracovala jako dobrovolník, se skrývala realita, že jsem vlastně byla skoro úplně bez peněz a nevěděla jsem, co se svým životem dál. Proto jsem se uklidila do ústraní Kanárských ostrovů, kde jsem marně hledala placenou práci, a následně vymyslela plán, že si pojedu vydělat do Kanady. To se sice podařilo, ale v potu tváře a slzách bolesti a pokoření, kdy jsem 10 – 12 hodin denně 6 dní v týdnu myla okna z 10 metrů vysokého žebříku bez jištění, a za směšnou minimální mzdu. Následky přetíženého ramene se později ještě zhoršily při smejčení a luxování pokojů pro úklidovou firmu, když jsem změnila práci. O tom všem, však fotečky z krásné kanadské přírody nic nevypovívají.

No a rok 2018 se nesl v podobném duchu, vlastně ještě za horších podmínek. Vyčerpávající práce jak fyzicky, tak psychicky a s šílenou šéfovou. O tom všem jste mohli číst v průběhu roku 2018 v mých Kanadských listech.

No a co s tím teď?

Rok 2018 skončil, tak uděláme jeho bilanci a jde se dál 🙂 Šťastně se usmívám, protože vím, že už to peklo mám za sebou a zřejmě bylo potřeba si tím projít. Teď už totiž s jistotou vím, že nejlepší je:

  1. Poslouchat svou intuici
  2. Nenechat se zdeptat sociálním tlakem
  3. Řídit se srdcem – jít za svým štěstím
  4. Být sama sebou – a mít se ráda

Já vím, jsou to taková ta klišé o životě. Jenomže je také pravda, že podložená vlastní zkušeností, nabývají úplně jiného rozměru a člověk si je bude setsakra lépe pamatovat a dá si pozor, aby příště zas neudělal podobnou hovadinu.

1. Poslouchat svou intuici

Tohle je tak abstraktní pojem, že se někdy opravdu těžko praktikuje. Na druhou stranu určitě znáte ty situace, kdy se něco pose*e … prostě nejde podle plánu a vy si přesně v tu chvíli řeknete: „Nojo, já jsem to už od začátku věděl. Nojo, mě to bylo hned nějaké divné.“ Samozřejmě i mě se to dost často stává, ale nechat si tím zkazit skoro celý rok života, to už tedy příště nechci. To už stojí za to se zastavit a v klidu, o samotě ten dotírající pocit prozkoumat, dříve než ho ukonejší rozumově zdůvodněná myšlenka z naší hlavy, nebo nedejbože z hlavy našeho sociálního okolí. Že jsem takový intuitivní vhled měla, dosvědčuje i můj článek o životním směřování, který jsem napsala přesně před rokem! Tedy ještě před tím, než jsem vůbec požádala o to pracovní vízum do Kanady, na pozici supervisor, tedy děvečka pro všechno.

2. Nenechat se zdeptat sociálním tlakem

Ve stejném, výše uvedeném článku, popisuji i dilema mezi 1) usadit se a 2) užívat si dále svobody. Přiznávám, před rokem jsem podlehla tlaku svého sociálního okolí a na oko se usadila (i když ne v ČR) … ano – člověk je tvor chybující. Ale nebojte, mami a tati, budu se snažit, aby se to už neopakovalo! Už nedám na vaše názory o nalezení pořádné práce, abych „konečně někým byla“, a odváděla sociální pojištění, abych „dostala důchod“. Ani si nevezmu k srdci myšlenky na zakládání rodiny, aby „pak nebylo jednou pozdě“. Tahle výchova strachem mě totiž už nebaví. Proč by měl člověk dělat věci, na které se necítí? Protože to tak je normální? pche!

Všechno má svůj čas a co má přijít, to přijde. Stačí, že je strach rozséván do naší společnosti médii, kudy se dá. Já televizi nesleduji, ani nečtu zprávy, a tak se k zastrašujícím informacím z černé kroniky dostanu méně. Ale přesto v člověku zanechá otisk výchova a strachy, které mu byly odmalička vštěpovány, aby bylo dítě „hodné“. Možná teď zním, jako pubertální holka, která si snaží obhájit svoji pracně budovanou nezávislost. Ale jak se říká, rodiče zůstanou vždy rodičemi, a jejich děti dětmi. Přeji si tedy alespoň, aby jednou pochopili. Aby pochopili, že přijde čas, kdy by měli nechat život jejich dítěte jen na jeho zodpovědnosti (když už to nepraktikovali od malička). A nesnažili se neustále korigovat jeho životní kroky. Nebude tak nakonec šťastné ani jejich dítě, ani oni sami. Je smutné vidět také některé případy mých kamarádek, které už mají svoje dítě a rodinu, nebo jim je dokonce přes čtyřicet, a jejich rodiče jim stále mluví do života.

Jarní atmosféra s výhledem na Mt.Laugheed z Canmore

Na sněžnicích na Gypsum Ridge, Kananaskis

3. Řídit se srdcem – jít za svým štěstím

Navazuji hned stejným tématem, jen šířeji pojatým. „Už ti táhne na … (kolik už proboha?), měla bys myslet na děti, a co ten důchod?“ Tohle slýchávám hodně často nejen ze strany rodiny, ale i od mnoha mých vrstevníků! A to už asi posledních 8 let. Zajímavé je, že se to kryje s dobou mého cestování. Jako by to snad byl promarněný čas, jakési „odkládání reálného života na potom“, jak říkají moji rodiče. Vždyť i ten český Honza šel do světa na zkušenou. A v čem ten život na cestách byl méně reálný než doma na zadku? „Realita“ je totiž další velice abstraktní pojem, stejně jako třeba „normální“, a každý si ho vykládá, jak se mu to hodí.

Tohle je téma, se kterým se stále setkávám, když jsem zrovna na chvíli v Čechách, a už mě to trochu otravuje. Takže lidi, prosím vás, když máte touhu mi pořád tak pěkně radit, tak já vám taky poradím: Nechte ostatní žít jejich život, nechte je jít za jejich srdcem, a starejte se hlavně o svoje štěstí! Už spoustukrát se totiž potvrdilo, že nejvíce radí ti, co si nejsou jistí svým životem a tím, jestli jsou sami šťastní! A nebo ti, co vás chtějí dostat tam, kam chtějí, a nebo prostě jen závidí.

Tohle téma si asi příště zaslouží speciální článek, stejně jako téma krize partnerských vztahů dnešní doby 🙂

Mexiko – leden 2018 – Chichén Itzá – nejznámější a nejzachovalejší Mayské ruiny na Yukatánu – ještě před odletem do Kanady to celkem vypadalo na idylický rok

4. Být sama sebou a mít se ráda

Další abstraktní pojmenování, pod které se může schovat snad cokoli. V Kanadě, vykonávajíce otrockou práci, pod neustálým dohledem kamer direktivní šéfové, jsem se dost prala s tím „být sama sebou“. A i když i šéfová přiznala, že ví, že to je tvrdá práce a jsou potřeba „multitasking“ schopnosti a to není pro každého, stejně jsem se cítila jaksi méněcenná, když jsem nezvládala velké množství činností najednou. Pod tlakem okolností jsem nemohla dělat věci tak svědomitě, jak bych chtěla, protože na to nebyl čas. Možná jsem na sebe sama kladla příliš velké požadavky, které vlastně ani nikdo nevyžadoval. Z práce jsem pokaždé chodila jak zbitý pes a trápila se tím, jak jsem nemožná, že po 10 hodinové směně na nohách, bez jediné pauzy na jídlo, jsem tak unavená, že ani nemám chuť jít s kamarády lézt na stěnu, nebo nemám sílu vyrazit na výšlap do hor o svém jediném dni volna. Je tohle „mít se ráda“? Určitě ne! Nenáviděla jsem se za to, nenáviděla jsem celý svět a tu pitomou situaci, do které jsem se vlastně sama dostala (díky neuposlechnutí intuice – viz výše). Navíc jsem se ještě porovnávala s ostatními, kteří zde pracovali přede mnou – když to zvládla Veronika a byla tu skoro 2 roky, navíc v pokročilém těhotenství, jaktože já to nezvládám? A cítila jsem se ještě hůře! Jenže každý jsme jiný, každému vyhovuje něco jiného. Nepíši to jako omluvu sebe sama. Nepotřebuji se před nikým obhajovat. Je to zkrátka fakt. Každý máme jiné vlohy, jiné potřeby a jiný pohled na svět. A tak jsem se jednoho říjnového dne roku 2018 rozhodla, že ta 9ti měsíční „lekce sebelásky“ v drsném pracovním prostředí, už stačila. Už jsem se naučila, co jsem měla a je čas jít dál. Hodinová výpověď překvapila nejen mě, moji šéfovou, ale i spoustu přátel z mého okolí v městečku Canmore. Věděli totiž, že jsem tak ztratila právo pracovat v Kanadě. Ti zasvěcenější mi gratulovali a poznamenali, že jsem ten boj vydržela fakt dlouho. Boj sama se sebou, respektive proti sobě, proti své přirozené touze po svobodě. Boj, který jsem vlastně vyhrála tím, že jsem bojovat přestala (o nesmyslné iluzorní cíle).

Závěrem poděkování všem

Závěrem bych chtěla poděkovat všem, kdo mě v roce 2018 podpořili finančně přímo či nepřímo (zakoupením pojištění AXA s 50% slevou přes můj web, ubytováním přes booking.com, nebo zakoupením mých fotografií on-line).

Také děkuji vám všem, kdo čtete moje články. Jsou chvíle, kdy mám chuť s tím seknout, nevidím v tom smysl a mám pocit, že „to nikdo stejně nečte“. Zpětné vazby v podobě komentářů mám totiž po málu. Jenže při každém návratu do Čech a osobním setkáním s přáteli a známými, jsem mile překvapena. Spousta z vás mi totiž hlásí, že četli tuhleten můj článek, tu támhleten 🙂 Dokonce i skvělá paní z úřadu práce věděla, co se se mnou děje a už se prý těšila, že mě zase uvidí, když si přečetla článek o mé výpovědi v práci v Kanadě 🙂

Budu potěšena jakýmikoli komentáři, abych o vás všech věděla i ve virtuálním prostoru, ne jen až se zase někde někdy potkáme 🙂

Jo a ta astrologie se vlastně zas tolik nesekla. Rok 2018 byl v mém životě opravdu celkem úspěšný – z hlediska poznání sebe sama a uvědomění si opravdových životních hodnot 🙂

 

A k novému roku 2019 se mi líbí tento citát:

„Tvůj život je jako prázdná sklenice.

A je jen na Tobě, čím si ji naplníš, protože nakonec si ji stejně vypiješ sám!“

 

Takže přátelé, naplňujme svůj pohár života v novém roce pouze nejurozenějšími substancemi, ať se máme co nejlépe. Nikdo určitě nestojíme o pití poháru hořkosti že? 🙂 Na zdraví!

Ovocný koktejlek na Kostarice rozhodně hořký nebyl 🙂

 

Krásný nový rok všem! ♥

2 komentáře “Ohlédnutí za tvrdým rokem 2018

  • Lidousi, my Gladstounaci cteme vzdycky a pravidelne a prejeme ti jen to nejlepsi na Tve ceste svetem. S laskou, iva & spol

    • Ahoj Ivi 🙂 Děkuji za zpětnou vazbu! Já vím, že vy čtete a děkuji, že mi to připomínáš! 🙂 Zdravím vás všechny na Gladstone! 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *