Můj závazek napsat alespoň jeden článek za měsíc do rubriky Zápisky z kanadských hor se tentokrát splnit nepovedl. Hlásím se tedy po 2,5 měsících. Léto v kanadských horách je velice krátké a není času nazbyt. Díky flexibilnější pracovní době v JK Bakery jsem měla letos více času i na vícedenní výlety, např. lezení a kempování u Lakit lake s návštěvou horkých pramenů Lussier Hot Springs, rodeo a turistika v Glacier NP v Montaně v USA nebo návštěva ledovcového provinčního parku Bugaboo.

Bugaboo provinční park Britské Kolumbie, Kanada

Letošní léto bylo hodně chladné, například 20. července z ničeho nic napadl v Canmore sníh, který však ještě ten den roztál a o 2 dny později bylo pro změnu 25°C. Fakt blázinec! Na zítřejší noc zase hlásí -1°C. Léto už asi opravdu pomalu končí, ale všichni ještě doufáme v teplé babí léto během září. Hlavně my, co „bydlíme“ v autě 🙂

Jednoho krásného rána, když člověk vyleze včas z auta – pohled od rezervoáru na Mt. Lawrence Grassi, Canmore.

Zase jsem lazar

Už je to 2 měsíce, co jsem byla s kamarádkou Lenkou a Brandonem na Ribbon Creek trail. Pohodovým poklusem jsme zdolali 24 km horské lesní stezky, jen s mírným převýšením. Od té doby mě však bolí koleno tak, že si nemůžu ani podřepnout. Takže závazek zaběhnout si letos svůj 1. maraton také bohužel nedodržím. Prý je pro rehabilitaci kolene dobré jezdit na kole. OK. To urychlilo moje rozhodnutí koupit si v Kanadě vůbec svoje 1. horské kolo v životě 🙂 Ještě nosič na kolo na auto a hurá na lesní traily i mimo Canmore!

Na kole podél Toby creek a Johnson kaňonu u Invermere, Britská Kolumbie, Kanada.

 

Nicméně koleno bolet nepřestalo, a tak začínám navštěvovat místní uznávanou fyzio/osteopatku. Každá návštěva stojí $100, ale naštěstí můj zaměstnavatel poskytuje benefity, kdy se podílí na nákladech na tuto nadstandardní zdravotní péči. Dostávám nějaké rehabilitační cviky na bolavé koleno, zlepšení se však zatím nedostavuje. Alespoň rameno je teď víceméně v pořádku, tak se věnuji lezení a kolu. Ultramaratonec ze mě prostě letos už nebude 😀

Bolavé koleno mě dokonce donutilo sednout si na chvíli na zadek a jen tak relaxovat – Gladstone ranč, jih Alberty.

Víza v JK Bakery

Moje pracovní Young Professionals víza jsou platná do příštího dubna 2020. Nicméně díky odpracovaným 9 měsícům na LMIA minulý rok a supervizorské pozici jsem už nyní oprávněná žádat o kanadskou rezidenci. No není to však sranda. Kanada má spoustu zvláštních pravidel a omezení, jen aby se do ní nemohly takové divné živly jako jsou Češi a Slováci jen tak dostat 🙂  Po odpracování jednoho roku však i mě „připustí“, abych si mohla „založit Express Entry profil“ a o měsíc později dostávám pozvánku od kanadské vlády, abych kontaktovala provinční vládu Alberty a zkusila štěstí, zda mě zařadí do programu Alberta Provincial Nominees. A tak začalo velké papírování a vyplňování různých formulářů, dokládání všeho možného od pracovní historie, přes anglické testy, uznání vzdělání až po rodinnou historii a bezúhonnost. Šéfová v práci mi napsala krásně dojemný doporučující dopis o tom, jak jsem milá, pracovitá a svědomitá a že mě ráda podpoří až k získání rezidence. Snad ty všechny papíry někdo z kanadských úředníků čte! Nebo si alespoň přečtou tenhle dopis, když už ne těch zbylých 51 tištěných stran různých formulářů! Jelikož jsem se rozhodla za právničky nezaplatit těch $4.500 + tax, všechny papíry jsem si musela sehnat a vyplnit sama a 15. srpna jsem je všechny nacpala do A4 obálky a poslala na adresu albertské vlády. Nezbývá, než doufat, že jsem tam neudělala moc chyb (na to jsou kanadští úředníci hákliví) a držet si palce 🙂

Smutná zpráva

16. července 2019 jsem si o přestávce v práci přečetla stručný e-mail od táty:

Předmět e-mailu: Smutná zpráva

Moje zpráva je krátká: Míra zemřel.

táta

V tu chvíli jakoby se zastavil celý svět….

Můj starší bratr ve věku 35 let právě zemřel. Byla jsem v šoku. Ano, narodil se s Downovým syndrom, ale spousta takových lidí se přece už dnes dožívá i věku kolem 50 – 60 let! Jeho zdravotní stav nebyl posledních let nejlepší, ale rozhodně nepůsobil, jako by měl brzy odejít… Telefonáty s rodinou, rozhodování zda přijet domů na pohřeb, dramatické výlevy pod vlivem emocí… Jak lehké je zemřít, ale jak těžké je zůstat žít!

Kdy nastane čas odchodu pro každého z nás? Co je v životě důležité? Za čím se tu stále honíme a o co se snažíme? Co když zítra zemřeme?

V hlavě se honí spousta myšlenek… spojuji se s nejbližšími lidičkami, abych jim řekla, co se stalo. Přijde mi fér, aby o tom věděli. A uvědomili si, jaké máme vlastně štěstí, že dnes jsme ještě naživu! … a poděkovali za to, a řekli svým blízkým, že je máme rádi, aby pak jednou nebylo pozdě.

Děkuji také kamarádce Martině, která má velice optimistický náhled na život a velký básnický talent. Složila pro mě slova na rozloučení s Mírou:

Můžete mít věcí kolik chcete,
ale to nejdůležitější v nich nikdy nenajdete…

I když má člověk vše, o čem sní,
ve frontě dní pak přijde na řadu i ten poslední.
A jediná jistota života vítězí.

Neporazíte ji majetkem, kariérou, penězi…
Nikdo proti ní nemá zbraně,
často přichází nečekaně…
Tak užívejte života
než přijde i vaše jediná jistota!

(text Martina Majorošová @versovanysvet,  https://www.facebook.com/versovanysvet)

… Na památku mého zesnulého bratra a tohoto dne,

kdy spočine v rakvi s kyticí bílých karafiátů …

Měj se tam nahoře, bráško, hezky.

(zveřejněno na FB 22. července 2019)

Říkala jsem si, zda toto vůbec zveřejňovat na facebooku, který je přehlídkou nejhezčích fotografií z dovolených, rozesmátých tváří přátel z různých akcí a snímků spokojených rodinek s novorozenými miminky…. jenže …. bez smrti není ani život. Bez černoty není světlo. Bez bolesti nepoznáme štěstí.

Pokud si uvědomujeme smrt, můžeme žít i naplněnější a vědomější život. Za pravdu vám dá i Krkavčí matka, jejíž manžel a otec jejich 3 dětí zemřel ve věku 34 let. Jakkoli je smrt blízkého člověka bolestná, pro mě v sobě nese i nádech jemného, a přesto nepřehlédnutelného vybídnutí – žít, jak jen to nejlépe jde, být šťastný, aby ostatní kolem byli šťastní. Život přece musí mít nějaký smysl!

Přes všechny prolité slzy v mém nitru neodbytně září myšlenka, jak vykřičník na prázdném papíře. Má jasné poselství:

Žij, dokud můžeš!

– Zítřek být nemusí!

Adoptovala jsem ségru … a ztratila bráchu … žít se však musí dál!

 

Kam dál:

 

 

 

Facebook komentáře
Sdílet tento příspěvek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *