Tzv. „Superferrata“ na Dachstein (2.995 m.n.m.) je kombinací 3 jednotlivých ferratových cest, a je považována za jednu z nejdelších a nejtěžších v celém Rakousku. Jak se všude píše: „Náročnost není způsobena pouze její délkou, ale také obtížností (E), nutností mít ledovcovou výbavu a zkušenosti s pohybem po ledovci.“ … kdybych si toto přečetla předtím, než jsme výstup podnikli, možná by k němu ani nedošlo. Dostala bych prostě strach. Sice mám nějaké zkušenosti z vysokohorské turistiky z Kanady a z lezení obecně, ale jakmile to zavání sněhem a ledem, tak od toho dávám většinou ruce pryč. Jenže nebyl moc čas přemýšlet … brácha zavolal v úterý, zda ve středu pojedeme do Rakouska. A jelo se. Vlastně jsem vůbec nevěděla kam jedu, ale nakonec to byl nezapomenutelný výlet, kdy jsme však měli víc štěstí než rozumu…

Superferrata na Daschstein

Superferrata na vrchol Dachsteinu (2.995 m.n.m.) je se svými 1850 metry ocelového lana ferrata náročná na vytrvalost. Z jejího celkového převýšení 1200 metrů lze soudit, že to bude také dosti „do kopce“. Zejména prostřední ferrata Johann vede stěnou stále svisle nahoru pouze s omezenými možnostmi pro odpočinek. Doba pro zdolaní se udává 7 hodin čistého času na ferratách, 9,5 hodiny celkem za ideálních podmínek a se závěrečným svezením se lanovkou. My jsme však měli v plánu i sestup dolů Hunerscharten ferratou a následně turistickou cestou pod lanovkou (když už – tak už, ne? A platit za lanovku přece také nebudeme ne?). Ale realita byla nakonec jiná … K ideálním podmínkách scházelo … vlastně přebývalo trochu více sněhu, než bychom si přáli …

⇒ Superferrata na Dachstein je složená ze 3 jednotlivých ferrat:

1. Anna – nástupová ferrata obtížnosti C/D k Johann ferratě z cca 1800 m.n.m., přes Mitterstein (2.097 m.n.m.), 400 m délky ferraty (z toho 300 metrů převýšení)
2. Johann – populární náročná ferrata s nástupovým převisem obtížnosti E, dále exponované D, ale dobře jištěné spoustou železa a 1.050 metrů ocelového lana (600 m převýšení)
3. Schulter – lehčí bezpečná ferrata B (pokud ovšem není jistící lano ještě pod sněhem!), 400 metrů s 250 m převýšení

⇒ Ideální doba:

• červenec, srpen
• červen může být ještě příliš brzy a budete se potýkat se sněhovými poli jako my
• v tom případě jsou nezbytné alespoň mačky a hodně odvahy, v lepším případě k tomu ještě cepíny a lano na dojištění
• konec srpna už může být zase problematický (z hlediska počasí a možné čerstvé sněhové nadílky)

 

⇒ Praktické info:

• příjezd na parkoviště pod lanovkou, 5 km nahoru od obce Ramsau am Dachstein
• u mýtné brány za obcí dostanete tiket, který je potřeba nechat potvrdit na horní stanici lanovky na Dachsteinu, jinak budete muset při odjezdu u brány zaplatit mýtné 14 euro!
• přespání na parkovišti pod lanovkou není povolené, nicméně není kontrolované (omezené možnosti WC, zejména ráno, kdy jsou ještě restaurace u parkoviště uzavřené)
• s sebou je dobré si vzít eura v hotovosti (na chatě nahoře můžete platit kartou pouze při útratě nad 25 euro, a možná i lanovka nahoře se platí v hotovosti?)

Naše cesta k vrcholu Dachsteinu … aneb Jak jsme to málem nedali

 

Štěstí přeje připraveným. A připravenost je klíčem k úspěchu, zvláště ve vysokohorských podmínkách. Tam i někdy klíčem k přežití. Tento den však přálo štěstí i těm ne moc připraveným. Díky Bohu za to 🙂

Na parkoviště u lanovky pod Dachsteinem jsme přijeli už předchozího dne, přespali v autě a podle vygooglených doporučení jsme vstávali v 6 ráno a v 7 hodin už vyráželi směr chata Dachstein-Südwand-Hütte (1.910 m.n.m), kolem které vede stezka k naší první ferratě Anna Klettersteig ve výšce asi 1800 m.n.m. (tedy níže než chata, od které se sestupuje k ferratě). V 8 hodin už lezeme po ocelových lanech této 400 metrů dlouhé ferraty s převýšením 300 metrů. Překvapil nás nástup jen se spoře umístěnými železy pro nohy. No co už … po pár metrech si zvykáme, že musíme využít více síly v rukách. Výhledy jsou nádherné už teď a obloha slibuje krásné slunečné počasí.

Oblíbená Johann ferrata

Na vrcholku skály Mitterstein (2.097 m.n.m) Anna ferrata končí a odtud vede turistická stezka mírně nahoru pod stěnu, k nástupu na navazující oblíbenou ferratu Johann Klettersteig. Nyní v polovině června tu je ještě celistvé sněhové pole. Mačky nebo alespoň turistické nesmeky (co mi leží doma ve skříni) by se určitě pro rychlejší postup sněhem hodily. Nicméně se nenechám vyvést z míry. Nahoře má být prý přechod po ledovci, takže tohle beru jako rozcvičku. Na začátku Johann ferraty u pověstného převisu obtížnosti E se vytvořila menší fronta lidí. Ve stěně je ta skupinka Rakušanů, kteří nás sebevědomě předbíhali někde uprostřed ferraty Anna. Asi se už nemohli déle dívat na naše nereprezentativní neznačkové oblečení do hor, trekové hůlky z Lidlu a cyklistické rukavice místo pravých ferratových kožených 🙂 Potkáváme zde také dva lidičky české národnosti z Ústí nad Labem, kteří později tento den sehrají důležitou úlohu.

Ferrata Johann se uvádí jako extrémně náročná a dlouhá, s velice obtížným převisem E na začátku. Osobně si myslím, že pokud máte nějaké horolezecké zkušenosti nebo alespoň větší sílu v rukách, tak tento úsek bez problému překonáte. Navíc je dlouhý pouze asi 4 metry, dále je ferrata skoro až přejištěná, obtížnosti D. Je sice zejména v horní části svých 1.050 metrů značně exponovaná, ale železné skoby se nachází tak blízko sebe, že máte pocit, že lezete po nebeském žebříku.

Výhledy na údolí pod náma jsou fenomenální! Kolem krouží paraglydisti a kluzáky, obloha září blankytnou modří a pohodovou náladu nám jen trochu čeří sem tam chybějící lano pod nánosy ještě neroztátého sněhu. Zejména v exponovaných částech ferraty by se to jistící lano hodilo, ale co už … zatajíme dech a opatrně strkáme nohy do vyšlapaných děr ve sněhu, abychom náhodou zase nesjeli těch nastoupaných pár stovek metrů z útesu dolů. To by nám den asi nevylepšilo.

Kousek pod koncem ferraty  pro změnu „předbíháme“ skupinku Rakušanů zase my. Už nějakou chvíli jsme museli v exponovaných pasážích čekat pod nimi a nyní nás pár z nich pouští před (nad) sebe. Nedivím se, i já začínám cítit únavu těla a hlad. K chatě Seethalerhütte (2.740 m.n.m) dolezeme ve 13 hodin, tedy po 5ti hodinách od začátku našeho feratto-lezení v pohodovém tempu (včetně přestávek na focení a svačinou mezi oběma ferratami).

⇒ Tip: Chcete-li stihnout ferratu Schulter na úplný vrchol Hoher Dachsteinu, sestup dolů a ještě odjezd poslední lanovkou v 17 hodin, doporučuji nezdržovat se na chatě v restauraci, jen se posilnit vlastní svačinou a pokračovat dál vzhůru! Posezení na sluníčku na terase chaty na ledovci bylo sice příjemné, ale jen na polévku a zákusek jsme čekali snad hodinu!

Adrenalinová Schulter ferrata

Od chaty míříme po ledovci pokrytým sněhem nahoru k nedaleké Shulter ferratě. Její snadná obtížnosti B se však nyní mění na extrémní adrenalinový psycho-zážitek… Asi v polovině stoupání potkáváme staršího ferrato-lezce, který sestupuje proti nám touto ferratou dolů. Prý nemá mačky a tam výše to už bez nich není bezpečné. Řekneme OK a mávneme nad tím rukou … ale brzy zjistíme, že měl pravdu … ferrata vede stále prudce nahoru po skále, ale celé lano se ztratilo někde pod sněhem. Lezu první, kopu nohy do děr ve sněhu po předchozích lezcích a doufám, že mi to neuklouzne a celou skálu nesjedu po břiše dolů až zpátky k chatě Seethalerhütte!

Uff, po několika metrech mého free solo představení se zase ze sněhu vynořuje lano! Kdo by to byl řekl, jaká maličkost může člověku udělat radost! 🙂 Otáčím se na bráchu a dívám se, jak se povede jemu. Trochu zavrávorá, ale zase rychle chytá balanc, stejně jako mě rychle chytá panika …. teď už není návratu, musíme pokračovat. Prudký sestup ferratou bez řetězu by byl ještě nebezpečnější… A pak přichází další úsek bez lana… To jsme už byli naštěstí na vrcholu hřebenu a šlapali do stop ve sněhu takžka po rovině, jen s tím rozdílem že ta rovina byla pár stovek metrů nad údolím. Nad údolím, kde letos v lednu smetla těch 10 Čechů lavina a nikdo nepřežil. Tak … nemyslet na nic …. zhluboka dýchat (a nebo radši nedýchat?) a soustředit se na vkládání nohou bez maček do stop ve sněhu. Už mám pocit, že to mám celkem nacvičené, když před sebou vidím opravdu dlouhý úsek bez lana, po okraji skály s vysokou sněhovou návějí. Překonávám další panický záchvat, nekoukám nalevo, napravo a doufám, že se se mnou ta bílá studená hmota nesesune přes útes dolů!

Cesta k vrcholu?

Přežila jsem! Křečovitě chytám další lano, které se plazí po vrstvě mokrého sněhu. Nevšímám si ani svých promočených látkových rukavic, které jsem si dala pod ty bezprstové cyklistické, aby mi nebyla zima. Počasí je naštěstí stále slunečné (ideální pro nějakou lavinku v tomto terénu že?). I brácha přežil a teď čekáme u konce ferratového lana, než sestoupí dolů skupinka lidí. Zde se totiž ferrata napojuje na „turistickou“ cestu, která je nyní však 1 metr pod sněhem. Jsou navázaní na lano a snaží se jeden po druhém sestoupit úzkou sněhovou pasáží mezi čnějícími ostrými skalisky. Spíše se však kloužou. Nakonec je poslední z jejich výpravy radši dolů slaní. Pozorujeme to a bojuje v nás směs pocitů – strach, touha dosáhnout vrcholu, frustrace, že už jsme tak blízko k cíli a přesto tak daleko. Rozum říká, že tohle opravdu není bezpečné bez pořádného vybavení ani na cestu nahoru, natož na cestu zpět z vrcholu dolů (pokud člověk nechce být dole v údolí rychleji, než je slučitelné se životem). Nakonec tuto tichou meditativní chvíli přeruší bráchův hlas: „Tak asi půjdeme radši dolů, ne?“ Tato věta jinak nebojácného, nezdolného vojáka z povolání nesměla být brána na lehkou váhu. Už, už jsem se začala chtě nechtě smiřovat s bolestným faktem, že dnes vrcholu Dachsteinu po tom všem nedosáhneme… Když tu se najednou nad námi ozve jeden z toho českého páru, co jsme je potkali na začátku ferraty Johann: „Chcete hodit lano na dojištění?“ A bylo to! Jooo!!!! Navázali jsme se oba s bráchou na lano a zdolali trochu škobrtavě tento prudký úsek bez ocelového ferratového jištění. Takových úseků následovalo ještě několik, ale už ne tolik exponovaných, i když dopomoc lana jsme vždy rádi uvítali. Plni vděčnosti k našim mnohem lépe vybaveným českým souputníkům jsme konečně vyšplhali k vrcholovému kříži Hoher Dachsteinu (2.995 m.n.m), nejvyšší hoře Štýrska a Horního Rakouska!

 

Sestup dolů z vrcholu

Sestup dolů byl snad ještě napínavější, než nahoru. I s dojišťováním lanem byl nepříjemný. Boty bez maček by mohly při neopatrném kroku uklouznout i čelem ke stěně. Ten prudký úsek, kde se rozhodovalo o osudu našeho výstupu na vrchol, jsme hned slanili, bez rozmýšlení a pokoušení se zdolat ho nejprve po svých. I tak nám celý sestup do údolí hlubokým mokrým sněhem zabral dost dlouho. Když jsme byli na vrcholu v 16.30 (a poslední lanovka dolů jede v 17.10), začala jsem ztrácet naději v moji sestupovou variantu (jízdu dolů lanovkou). Naši čeští zachránci se s námi rozloučili s tím, že se jdou zeptat do Seethalerhütte chaty na ubytování. Co teď? Máme se jít zeptat také? Nemáme ani spacáky, ani oblečení na převlečení. Ale mnohem horší varianta mi připadalo sestupovat od stanice lanovky ferratou Hunerscharten s jistícími lany opět někde pod sněhem a pak dále po sněhovém poli, pod kterým se nachází sestupová stezka č.615. Co když tam někde uklouzneme? Nebude tam nikdo, kdo by nám tentokrát hodil záchranné lano. I moje artrotické koleno se už začalo únavou ozývat, i přesto že užívám kloubní preparát Alavis známý svou „koňskou silou“.  A ani nemám čelovku, kdyby se sestup sněhem dařil příliš pomalu. Při představě, že otmíme někde na sněhovém poli uprostřed Alp, mě polil horký pot, i přesto že jsem stála na studeném ledovci. Brácha si ale sundal boty, v klidu vyždímal mokré ponožky a rozhodl, že se půjde dolů, že to určitě nebude tak hrozné. A šlo se …

U stanice lanovky se však začala zoufalost celé situace ještě více ukazovat… Všude spousta sněhu a ani z vyhlídky Sky walk u lanovky jsme nemohli najít začátek sestupové ferraty. Když tu najednou nahoru přijela jedna ze dvou kabinek lanovky. Objevil se i místní technik. A to svitla naděje!

• „Halóóó !!!!“ (já na něj anglicky) „Pojedete ještě dolů?“
• „Cože? Vy chcete jet dolů?“
• „Joooo, prosím“ 🙂
• „Ok. No problem. Sice už je hodinu a půl po zavíračce, ale no problem. Jenom momentík“, a posunkem naznačuje, že musí někam zavolat a zeptat se.

Hurááá! Jsme zachráněni! Pak nám oznámil, že musí zavolat dole k turniketu někoho, kdo nás tam zase z lanovky vypustí. Ať chvíli počkáme a zatím mu zaplatíme. „Cože? Vy nemáte hotovost, jenom kartu? To nejde. Už tu nemám, jak přijmout platbu kartou.“ Lanovka stojí 24 euro na osobu .. máme jen 30 euro pro oba! To je teda pech! Takže musíme opravdu pěšky ferratou? Zaměstnanec lanovky trochu znejistí. Ukazuje nám z vyhlídkové plošiny, kudy vede po sněhu sestupovka a rozpačitě říká, že to ještě není v tuto roční dobu bezpečné. Co ale dělat, když nemáme peníze? Zoufale prohledávám znovu svůj batůžek. A najdu ještě jednu dvacetieurovku! Huráááá !!!! Pojedemeeee lanovkou !!!!

A jedeme! Jako VIP sami lanovkou pro 54 osob. Za chviličku už stojíme dole na parkovišti u lanovky, ještě celí v šoku z toho dalšího nenadálého štěstí! Je 19 hodin večer. Kde bychom teď asi byli, kdybychom museli dolů po svých po zasněženém prudkém svahu? A tak díky mnoha drobným, ale významným štěstíčkům, od setkání s hodnými Čechy, přes nepokažené počasí až k úlevné cestě lanovkou, se pro nás tento den stal nezapomenutelným zážitkem!

Milý čtenáři, můžeš nás klidně odsoudit za to, jak jsme byli nepřipravení a lehkovážní. Ale vezmi si pro sebe prosím z tohoto článku ponaučení. To je jeho účelem! A žij svůj život s takovou dávkou adrenalinu, jakou jen chceš a uneseš 🙂 Už jen sám život je přece risk. A jak se říká, risk je zisk.

Ale napadá mě, že cestovní pojištění od AXA s 50 % slevou a s připojištěním rizikových sportů by se ti tu stejně mohlo hodit 🙂

A třeba také odkaz na vyhledávač ubytování, pokud neplánuješ spát na divoko na parkovišti v autě pod Dachsteinem stejně jako my 🙂

Díky za přečtení tohoto článku a za případné komentáře či tipy. Horám a silným zážitkům v nich zdar! 🙂

Líbil se vám tento článek?

Pozvěte mě za něj na virtuální kafe 🙂
Podpoříte tak vznik dalších článků.