Doba koronaviru prý nepřeje cestování … ale kde že! Stačí si vybrat tu správnou destinaci! 🙂 Já si rozhodně nepřipadám covidovými opatřeními nijak omezená (až na to, že jsem už od 20. března 2020 měla být zpět v Kanadě). 🙂  Tento rok cestuji dokonce více než ten rok předchozí … kromě Indie (ještě před covidem) a cestování po ČR (většinou za lezením) jsem byla letos 3x v Rakousku na ferratách , 2 týdny na řeckém ostrově Kalymnos a necelý měsíc v Chorvatsku, kam se zítra vracím na krátko znovu 🙂 A o tom Chorvatsku chci, aby byl dnešní článek. Bylo to pro mě totiž dost intenzivní pobyt, naprosto neplánovaný a trochu divoký v tom, že jsem někdy do poslední chvíle nevěděla, kde budu nadcházející noc spát 🙂 Zemětřesení ve skalní stěně 30 metrů nad zemí bylo už jen třešničkou na dortu života, kdy si člověk uvědomil, jak bezmocný je v rukou mocné přírody.

Všechno to začalo tím, že kamarádky jely v půlce října pracovně do Chorvatska. Svezla jsem se s nimi, a protože to byl výlet celkem „na rychlo“, naházela jsem do batohu všechno základní, co bych mohla potřebovat – spacák, karimatku, trochu oblečení, sedák a lezečky a hurá do Chorvatska! Teploty v NP Paklenica kolem 16°C (přes noc 5°C) byly za jasné oblohy se sluníčkem přijatelnější než v Čechách. Štěstí mi přálo a přes FB skupinu Lezení – Kdy a kde? se mi podařilo sehnat spolulezce Davida, který se už nacházel v národním parku Paklenica. Vyzvedl mě autem z autobusové zastávky a už jsme frčeli do parku lézt. Začali jsme sportovkami hned u parkoviště. Kromě velice nepříjemně uklouzaných 4c až 5c zde najdete i krásné 6a – 6c. Nutno říct, že klasifikace obtížnosti cest tu je dost tvrdá. Hodnocení vícedélek je už trochu reálnější (ovšem pouze podle nového knižního průvodce! Např. oblíbená cesta Mosoraški za 6a je ve starém průvodci psaná jako 5b!)

Aniča Kuk – majestátní skalní masiv přes 350 metrů vysoký

První túra krásnou přírodou parku Paklenica

Po noci strávené sice v apartmanu, ale zato na malém gauči ve dvou lidech, se necítím úplně čerstvá na lezení. A ukáže se, že ani vícedélka Kamasutra, kterou jsme vybrali pro dnešní lezení, není v dobré kondici. Po dvoudenním lijáku je stále mokrá. Vyrážíme tedy na vrchol nejznámějšího skalního masivu Aniča Kuk (712 m.n.m.) turistickou cestou. Po závěrečném škrábání se nahoru přes ostré vápencové kameny se nám otevírá úchvatný výhled do kraje. Před námi je mořské pobřeží s rozesetými obcemi a městem Zadar, vpravo hluboký kaňon Velká Paklenice a vlevo pokračuje národní park kaňonem Malá Paklenice a za námi se zvedají vrcholy s úctyhodnou výškou kolem 1.700 m.n.m. David se vrací dolů pracovat z home office, a já si prodlužuji výlet po hřebeni po Juraline. Po dechberoucích výhledech a svačině klesám dolů do údolí k červenohnědé chatě Planinarski dom, a pak opět stoupám na druhou stranu hřebene kaňonu Velká Paklenice. Přes Njive a Ramiči se dostávám na horskou silničku na západním konci parku akorát v 17 hodin s nádherným výhledem na západ slunce. Mám tak za sebou cca 15 km s převýšením 750 metrů (cca 7 hodin). Dalších 5 km dolů do obce Starigrad-Paklenica mi naštěstí ušetří český pár, který mi na silničce zastavil na stopa.

⇒ Tip na ubytování:

Ubytování mimo sezónu je zde výrazně levnější než v létě. Vyjde tak levněji se ubytovat v soukromí než platit za kempy (pro slevu 10% přes booking.com klikněte zde). Pokud chcete přesto spát v kempu, i na podzim jich tu je dost otevřených. Dále se prý v tuto dobu toleruje i spaní na pláži u hypermarketu Tommy, na pláži u Seline či nahoře na silnici na okraji národního parku.

Výhled z vrcholu Aniča Kuk na kaňon Velké Paklenice

Lezení vícedélek v národním parku Paklenica

Mosoraški 6a

Po další náročné noci na sdíleném malém gauči mě vyzvedávájí moji noví spolulezci Vojta a Míra (David a spol.odjíždí domů). Hned na začátku je obeznamuji se situací, že jsem teď vlastně bezdomovec a nevím, kde budu dnes spát. Nabídkou, že mají stan pro 2,5 člověka, mě příliš neuklidnili, ale co už? Teď se jede na jednu z nejznámějších lezeckých cest Mosoraški 6a! Jupííí! 🙂 Pod skálou ji poznáte podle obrovské železné karabiny zdobící nástup do cesty. Tahle krásná paklenická klasika má 350 metrů a ve třech lidech nám jejích 9 délek lezení na pohodu zabralo celkem 6 hodin. Je relativně dobře sportovně odjištěná (trochu chybějící jištění v lehkých délkách nevadilo), v nejtěžší délce 6a jsou nýty po cca 1,5 metru. Cesta končí níže napravo od vrcholu Aniča Kuk, odkud vede značená pěšinka. Západ slunce byl ze shora fenomenální!

Pero 6a

Deklarace kluků, že mají stan pro 2,5 člověka, byla velice pravdivá… Další noc do sbírky načítající moji spánkovou deprivaci. Alespoň že byla v tom kempu teplá sprcha. Dnes vyrážíme ke skalám poměrně pozdě a do cesty Pero 6a ze strany naší oblíbené hory Aniča Kuk nastupujeme až kolem 10.hodiny. Náš plán pokračovat na její vrchol navazující cestou Brid za veliki čekić tedy vzal za své po vylezení poslední délky cesty Pero. Nejenže je na 6a dost těžká s opravdu delikátně malými chyty v první délce, ale i závěrečný rajbas byl pro mě dost náročný .. jak psychicky tak fyzicky, protože moje těsně padnoucí lezečky opravdu nejsou na plotnové lezení to pravé ořechové. Než jsem se vyškrábala nahoru, bolely mě palce a chodidlo mi svíraly křeče. Byla jsem ráda, že se prvolezectví opět zhostil Míra. Ač má cesta Pero pouze 80 metrů (4 délky), byla jsem z ní více vyčerpaná, než z 9 délkové Mosoraški. Slaňujeme dolů a pro dnešek to balíme. Noc v kempu, tentokrát v autě, je o trochu lepší, než ta předchozí ve stanu, v poloze sardinky v konzervě.

Danája 5b, Rebeka 6b a zemětřesení 4.6

Míříme na stejný konec skalního masivu Aniča Kuk jako včera na Pero 6a. Dnes je v plánu na rozlezení lehká cesta Danája 5b. Hezké, pohodové lezení (3 délky) se slaněním do stejného místa, kde se začíná, takže není ani potřeba tahat nahoru na zádech batoh. Hned vedle začíná i cesta Rebeka 6b …podle místních chorvatských lezců prý poctivá 6b! Míra leze první, my s Vojtou jako druholezci. První délka je pocitově velice lehké 6a. Nicméně lezeckou atmosféru a náš morál nám rychle změní něco nečekaného! Stojím – visím s Vojtou na skále na začátku druhé délky Rebeky, asi 30 metrů nad zemí. Míra bojuje v druhé délce za 6b. Zrovna si sedl u presky do odsedky. V tom se ozve rána jako z děla! Prudce se točím a najednou vidím, že z protější skalní stěny kaňonu Velká Paklenica se odlomil obrovský kus skály a s ohlušujícím rachotem se kamenná lavina valí dolů. Oblak prachu se vznese do povětří a vítr ho odnáší směrem k nám. S vytřeštěnýma očima plnýma překvapení se na sebe s Vojtou podíváme. Když v tom se nám začne pod rukama třást skála! Co to je?! „Zemětřesení!„, vykřikne Vojta, a už cítíme, jak nám svrchu na hlavu padají drobné kameny a buší do helmy. Trojice horolezců u vedlejšího štandu se objímá a křičí: „Hlavy ke stěně!“ Vytrhnou nás z překvapení a přitiskneme se ke skále také, jako bychom s ní chtěli srůst. Někde za hřebenem masivu Aniča Kuk slyšíme znovu třesk … a pak už je ticho … „ticho po bouři“. Ještě chvíli se díváme na naše třesoucí se ruce na skále a snažíme se rozpoznat, zda se třese stále skála a nebo už jen naše ruce z té šokující události. Bez dechu se na sebe s Vojtou podíváme a pak rychle nahoru na našeho prvolezce Míru, zda je také v pořádku. Srdce nám stále buší, když spouštíme Míru k nám ke štandu, aby to u nás rozdýchal a vzpamatoval se.

Ó, jak nicotný je člověk tvor, na pospas mocné přírodě! Jak rychle se změní jeho životní hodnoty, když náhle pozná, že i běžně neotřesitelná pravda, že skála „je pevná jako skála“ je v některých chvílích naprosto nepravdivá! Ó, jaké jistoty pak člověku v životě zbývají ??? Stačí jedno zemětřesení o síle 4.6 Richterovy škály u Zadaru, 50 km od Paklenice, s epicentrem 10 km pod povrchem Země a lidský život visí na vlásku. Stačil by jeden větší kámen letící k zemi a stát na tom „správném“ místě pod ním … a už byl nebyl prostor ani čas zabývat se malichernostmi tohoto světa!

Trojce horolezců ve vedlejší cestě slaňuje dolů a chvatně odchází. Míra se za naší plné podpory rozhodne cestu dolézt. Je to jeho první obtížnost 6b na skále. Přelez nepadne čistě ani tentokrát, ale není to žádná ostuda! V takovém roztřeseném (a to doslova!) rozpoložení není snadné se plně soustředit na technickou pasáž s malými chyty, nepřehledně rozesetými po kolmé skalní stěně! Vidíme dole další skupinku lezců rychle sestupujících dolů ze skal, prchajících do bezpečí pro případ dalšího otřesu země.

Vracíme se dolů opět až za tmy. Cesta Rebeka 6b byla moc hezká, tak jsme rádi, že jsme ji dokončili (a také přežili!). V info-kiosku u vstupu do parku zjišťujeme, že se snad nikomu z horolezců či turistů v parku nic nestalo. To je skoro zázrak, když jsme viděli, jak se obrovské kusy skály valí do údolí směrem k hlavnímu parkovišti! Plni dojmů sjíždíme dolů do obce Starigrad-Paklenica. V místní vyhlášené hospodě Dinko bistro se nemluví o ničem jiném než o dnešní nečekané události. Strávila jsem kdysi celý rok na Novém Zélandu, v oblasti tzv. ohnivého kruhu, kde jsou zemětřesení velice častá, ale moje 1. zemětřesení na mě čekalo až tady v jinak bezpečném Chorvatsku!

Treky národním parkem Paklenica

V hospodě toho večera po zemětřesení se setkávám s Čecho-Slováky a noc strávíme pod hvězdami. Osquatovali jsme zříceninu hrádku na pláži a usínáme kolem ohně, který nás zahřívá ve studené noci (to ještě nevím, že pach kouře ze spacáku nevyčichne ani po jeho vyprání v pračce). Je úplněk a šumějící moře vytváří romantickou atmosféru. Probere nás chladné ale opět slunečné ráno. Moje ruce jsou unavené a ztuhlé po náročných lezeckých dnech. Rozhoduji se lézt dneska s Věrkou jen zlehka a dát klid přetíženému bolavému lokti. Nicméně nějaké hezké sportovky 6a, 6a+ padnou. Na další den však opravdu plánuju „odpočinek“ .. tedy lezecký odpočinek. Jinak jsem si moc neodpočala. Rozhodla jsem se totiž počkat na příjezd mého bratra nahoře v horách Paklenice s přespáním na 2 noci na chatě Vlaški Grad.

Chata Vlaški Grad a hora Sveto Brdo (Svatý vrcholek, 1.751 m.n.m.)

Horská chata Vlaški Grad (1.280 m.n.m.) byla nově zrekonstruována minulý rok a opravdu stojí za návštěvu. Pro správné vstřebání kouzla tohoto místa však doporučuji mimosezónní všední dny. O víkendu se zde prý může sejít až 30 lidí, což je podle mě pro tak malou chatu naprosto neúnosné, nehledě na to, že součástí vybavení není ani suchý záchod, takže se potřeba vykonává v okolním křoví a kleči a pohled na povalující se toaleťáky není zrovna vábný. Kromě toho však jde o hezkou chatu s kamny a nádherným výhledem na západ slunce přímo z terasy!

Ten jsem si tu ovšem první večer neužila. Vycházela jsem totiž z parkoviště Malé Paklenice až ve 12 hodin a nečekala jsem, jaká hrozná cesta vzhůru mě čeká! K chatě Vlaški Grad vede několik značených turistických stezek. Nejkratší je od silnice z Male Libinje (cca 2 hodiny chůze). Téměř 12 km pak má stezka z obce Seline přes Rimenić. Nicméně si myslím, že by byla stále rychlejší než stezka kaňonem Malé Paklenice se stejnou délkou a podobným převýšením 1.450 metrů. V Malé Paklenici se totiž „prochází“ vyschlým korytem potoka a turistické značky je velice snadné ztratit ve změti obrovských balvanů, které musíte přelézat či přeskakovat. Nehledě na to, že to je také s plně naloženým batohem poměrně náročné. Někdy jsem se zaklínila přečnívající karimatkou mezi dva kameny, jindy mě okolní větve shodily dolů, když jsem se snažila s těžkým batohem vyškrábat prudkým terénem vzhůru. Rozhodně vám tuto cestu nahoru nedoporučuji!

K malé chatce Ivine Vodice jsem dorazila vyčerpaná po 5ti hodinách, když zrovna zapadalo slunce. Nikde nikdo a nápis, že před pár měsíci zde probíhala deratizace štěnic, mě rozhodně nepřesvědčil k přenocování právě tady. Zapínám tedy čelovku a vyrážím na závěrečnou etapu k chatě Vlaški Grad vzdálené hodinu chůze odsud. Procházím bukovým lesem plným strašidelných zvuků, stezička se mi ztrácí ve spadaném podzimním listí a já si zoufale vykoukávám oči, jak ve světle čelovky hledám na stromech turistické značení. Kolem se rozprostírá naprostá tma bez jakýchkoli náznaků měsíčního svitu. Nadskočím leknutím, když kousek ode mě teskně zahouká sova! Proboha … holka z města sama v noci v lese! S malou dušičkou a hlasitě tlukoucím srdcem konečně vidím světýlko a slyším hovor z chaty Vlaški Grad. Hurá! Neztratila jsem se!

Trochu zrozpačitím, když se na mě z terasy upřou zraky čtyř Chorvatů, kteří se do té doby hlučně a vesele bavili při neupejpavém popíjení piva a vína. Tak a mám to … budu tu sama uprostřed divočiny se čtyřma opilýma chlapama! Alespoň, že v chatě bylo teplo (zatopit v kamnech teda uměli asi na rozdíl ode mě). Vyčerpaná si vybalím nahoře ve spacím prostoru chaty věci z batohu. Jen, co sejdu dolů, už mě zvou na terasu ke stolu, dva z nich umí anglicky, nalévají mi sladké vínečko a že prý uvařili i večeři, jestli mám hlad. No tak samozřejmě! Umírám hlady! A vypráví mi svoje překvapení, když jsem se tu ze tmy vyloupla já …čekali nějakého místního horala s plnovousem, který zná tento kraj tak dobře, že se nebojí chodit i za tmy …. a místo toho … malá blonďatá holka a ještě k tomu z Čech! Nakonec to byl s nimi fajn večer v přátelském rozhovoru, plný dobrého jídla a pití (nechápala jsem, jak to všechno sebou nahoru v batohách dotáhli) a za libých tónů chorvatských a slovinských love songů (ano, měli i dostatečný signál na youtube). A na střeše chaty jsou solární panely, takže si lze dobít i přes USB telefon. Spát jsme šli někdy nad ránem, takže to pro mě opět nebyl „odpočinkový den“. Když se se mnou druhý den rozloučili a vraceli se zpět dolů, já jsem naopak vystoupala na Sveto Brdo (1.751 m.n.n), 2. nejvyšší vrchol národního parku Paklenica. To byl však veškerý výkon, který jsem toho dne podala. Po zbytek dne jsem relaxovala na chatě, večer popovídala s jinými turisty, co dorazili na noc a šla jsem brzy spát. Druhý den mě čekal asi 17 km sestup zpět do obce Starigrad-Paklenica. Tentokrát jsem však zvolila trasu kaňonem Velké Paklenice (Malá Paklenice – už nikdy více!), kolem chaty Planinarski dom a kolem našeho známého skalního masivu Aniča Kuk, odkud mám tolik nejenom lezeckých zážitků!

Chata Struge a Vaganski vrh (1.757 m.n.m.)

S bráchou, který za mnou přijel z Čech, vyrážíme na chatu Struge. Má to být „jenom“ 8 km od parkoviště, tak si trasu rozhodneme hned na začátku prodloužit o další 2 km přes Bojin Kuk. Stezka údolím s roztodivnými skalními formacemi byla opravdu hezká a výhled na moře z přídatné vyhlídky mimo hlavní trasu okouzlující, nicméně kamenitý terén nahoru a pak zase prudce dolů do údolí a zase nahoru, nebyl zcela ideální pro turistiku s batohem na těžko.

Závěrečné stoupání přes Tadina Glavica k chatě Struge ve výšce 1.400 m.n.m. mě zmohlo úplně. Malá chatka se nachází v údolíčku, takže na focení západu slunce jsme se museli vracet přes planinu cca 1 km zpět, odkud jsme přišli. Také zde není takový luxus jako na chatě Vlaški Grad (jako např. nabíjení přes USB a i studánka s pitnou vodou je 30 min.odtud – naštěstí turisti, co přišli před námi, už v kanystrech vodu pro všechny donesli!). Chata je téměř plná – je sobota večer a sešlo se nás tu na přenocování 10 lidí a jeden pes. Kapacita této chaty je oproti Vlaški Grad chatě asi o třetinu menší.

Probouzím se už v 5 hodin ráno. Nemohla jsem v noci horkem spát – oheň v kamnech žhne doteď. Zato venku je na trávě jinovatka a jde hustá pára od pusy. Probouzím bráchu s tím, že chci jít na nejvyšší horu Paklenice Vaganski vrch na východ slunce (když stejně už nemůžu spát). Ještě, že je voják z povolání, jiný by po mě určitě hodil polštářem. Brácha je za chvíli připravený a vyrážíme za svitu čelovek, mrazivou tmou nahoru. Začíná se rozednívat a brácha se rozhodne vyběhnout na focení východu slunce na Babin vrh (1.738 m.n.m.), což se ukázalo jako lepší volba. Já pokračuji sama na Vaganski vrh (1.757 m.n.m.). Cesta trvající asi 2,5 hodiny se zdá být nekonečná a východ slunce jsem pořádně neviděla kvůli okolní vrchovině, která výhledu bránila. Dobrý pocit jsem měla pouze z „dobití nejvyššího vrchu národního parku Paklenice“.

Na chatu se vracíme, když zrovna všichni odchází. Po snídani začneme sestupovat částečně stejně cestou jako jsme včera přišli, jen opět s prodlužovací odbočkou přes hřeben Golič. Krátké prudké stoupání nahoru se dalo zvládnout a ze shora byl nádherný výhled do kraje národního parku, ať už dolů do Velké Paklenice, tak i nahoru k Vaganski vrchu, odkud jsme přišli. Sestup dolů po špičatých vápencových kamenech byl však celkem očistec. Člověk musel dávat hodně pozor, aby špatně nestoupl. Poslední kapkou byla obrovská zmije, před kterou brácha jen tak tak uskočil. Pak už jsem byla šťastná, že jsme se konečně dostali zpět na parkoviště.

⇒ Tip na 3 denní trek s chatami:

Pokud bych měla navrhnout 3 – 4 denní trek národním parkem Paklenice, neváhala bych spojit předchozí dva výlet v jeden. Začátek by tak byl zhruba ve stejném místě ve Starigrad-Paklenice s tím, že první den by cesta trvala 6 hodin na chatu Vlaški Grad, 2. den drobná odbočka na Sveto Brdo a pak Vaganski vrh (a nebo návrat zpět na Vlaški Grad chatu ze Sveto Brdo a nebo naopak přímo na Vaganski vrh), přespání na chatě Struge (po cestě si doplňte vodu ze studánky na Izvor Marasovac) a poslední den už jen klesání cca 6 hodin přes Planinarski dom a kaňonem Velké Paklenice zpět do Starigrad-Paklenica. Celá trasa by měla zhruba 40 km a užili byste si to nejlepší z Paklenice. Pokud jste to takhle někdo šel nebo půjdete, určitě se mi ozvěte se svými dojmy a postřehy. Pevně doufám, že tato návštěva Paklenice nebyla mojí poslední a že se třeba na tuto načrtnutou trasu také někdy vydám. Díky, že jste dočetli až sem a doufám, že vás moje zážitky také něčím obohatily a inspirovaly.

Líbil se vám tento článek?

Pozvěte mě za něj na virtuální kafe 🙂

Podpoříte tak vznik dalších užitečných článků!

Buy Me A Coffee

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *