2. covid rok – 2021

Blíží se závěr dalšího roku, roku 2021. Dalšího tzv. „covidového roku“. Mám pocit, že se celý ten rok jaksi rozpliznul ve změti covidových opatření, nic extra jsem neplánovala, nic zdánlivě zásadního se nestalo (jak jsem tak trochu předvídala v článku ROK 2020 a plány pro další rok). Ale přece došlo v mém životě ke spoustě drobným posunům, které zřejmě jednou v budoucnu vyhodnotím jako důležité milníky v mozaice mého života. Řešila jsem si zdravotní a psychické šrámy, žila ze dne na den, čekala na víza do Kanady a snažila si ujasnit, co v životě chci a co nechci.

Na programu je lezení, jóga a trochu práce

V 1. třetině roku 2021 jsem pracovala jako operátor call centra, vyvažovala stres jógou a lezením po skalách, prodělala lehký covid a jako dobrý nápad mi nakonec přišlo udělat si rekvalifikační kurz Instruktora lezení na skalách. Vždyť od minulého roku jsem stejně většinu svého času trávila lezením. S kamarádkou Věrkou jsme se přihlásily od června 2021 na kurz v Liberci pod profesionálním vedením skvělých instruktorů Ondry Lonského, Davida Špáse a spol. Byl to v tu dobu první a jediný kurz v ČR akreditovaný MŠMT ČR k získání národní zkoušky Instruktora lezení na skalách (po tom, co se minulý rok legislativně změnila pravidla k udělování tohoto profesního certifikátu). Všem, kdo o tomto kurzu uvažují, ho vřele doporučuji. Více informací pro nadcházející jarní kurz 2022 najdete na výše zmíněném odkazu. Nabízí i kurzy Instruktora lezení na umělých stěnách, Instruktora skialpinismu a Instruktora lyžování.

V srpnu jsme úspěšně absolvovali po náročném výcviku s praktickou i teoretickou částí závěrečnou národní zkoušku a stali se tak oficiálně instruktory lezení na skalách. Všichni jsme z toho měli obrovskou radost a úlevu! Trochu menším nadšením oplývali moji kamarádi – spolulezci, ostřílení staří pískaři, které jsem už od začátku mého kurzu nadšeně zahrnovala novým poznatky a poznámkami ke správné metodice a bezpečnosti lezení. Honza Průcha, který leze už 40 let a prožil aktivní lezecký život jak na českém pískovci, vápně, žule i ve vysokých horách, prohlásil, že se mnou není k vydržení už teď, natož až ten kurz dokončím! 🙂

Projekt v Albánii a lezení v Chorvatsku

Po 2 dnech od instruktorské zkoušky v polovině srpna balím saky paky, abych dala klukům – svým spolulezcům trochu oddech od mých instruktáží, a vyrážím s kamarádem Mírou, profesorem na Lesnické fakultě Karlovy Univerzity, do hor Albánie za ostatními spolupracovníky na projekt záchrany primárního albánského bukového lesa. Týden jsme strávili kempováním na divoko a vědeckou terénní prací u horské vesnice Curraj i Eperm. Tato pomalu se vylidňující albánská vesnice se stala známou díky dobrovolnické práci českých nadšenců, kterým učarovala a rozhodli se bojovat o její zachování, vytváření komunity na její podporu a budování turistických stezek kolem, po kterých jsme šlapali nahoru do hor i my. O aktivitách skupiny dobrovolníků se dočtete více informací na webu známém jako Albánská výzva (albanienchallange.org). S některými členy jsme se tam náhodou v albánských horách také potkali, poseděli u našeho táborového ohně a na symbol přátelství popili místní rakii.

Po návratu zpět do civilizace a smutném rozloučení se všemi fajnovými lidičkami na projektu, jsme s Mírou vyrazili směr Chorvatsko. Tam jsem totiž měla mít sraz se svými spolulezci z oddílu HO Stěžery a strávit tam dalších 10 dní lezením kolem Omiše, mekky chorvatského lezení. Do té doby jsme měli ještě několik dní času, a tak jsme se zabavili oblézáním místních pobřežních skal a zevlováním na plážích.

Je po létě … a co dál?

Na konci října mi píše kamarád Martin, zda s ním pojedu pracovat na zimní sezónu na Aljašku. Cože? V zimě na Aljašku? A do rybárny? Se zbláznil ne? Já vegetarián, který nemá rád zimu a sníh? Prý už tam jednou byl a nebylo to tak hrozné a byly za to dobré peníze. A tady začalo moje dilema, o kterém jsem psala v článku Bude můj kanadský sen pokračovat? Náborové video Westward company na Aljašce mě úplně nepřesvědčilo, zda chci opravdu jet pracovat do té smrduté rybárny, zavřít se tam na 12-18 hodin denně, 7 dní v týdnu, několik měsíců v kuse. Posuďte sami (video má 3 minuty). Nicméně vízum do Kanady stále nemám a peníze už taky ne.

A tak … jsem začala řešit pracovní povolení H2B do USA, očkování, letenky a pojištění. Pokud se něco nepos*/nezmění, jak se mi v posledních dvou covid letech často stávalo, tak 28. prosince 2021 odletím na Aljašku! Děsím se toho, jaká to bude zase životní zkušenost. Už jsem vyzkoušela spoustu prací, ale na tohle jsem teda obzvlášť zvědavá! Jestli na to budu mít ještě sílu, budu psát pravidelné příspěvky ze života v rybárně na Aljašce pro udržení zdravého rozumu. Ale nic neslibuju 🙂

A vánoční dárek?

Jako vánoční dárek mi vesmír nadělil … nové vízum (COPR) do Kanady! Už je na cestě ke mně rychlým UPC kurýrem z vídeňské ambasády a do Štědrého dne to snad stihne! 🙂

Tak i vám, milí čtenáři, přeji, abyste dostali pod stromeček to, po čem nejvíce toužíte. A pokud to nedostanete, nevěšte hlavu a nepřestávejte snít … jednou to třeba dopadne. Stejně jako ta moje Kanada po 2 covidových letech čekání na vízum 🙂