Zápisky z rybárny na Aljašce – Cesta tam

27.12.2021

Cesta do Dutch Harbor, Aljaška

Odjížděla jsem do Prahy už den před odletem a spala jsem tam u kamarádky, abych nemusela vstávat ve 3.30 na autobus. A už po cestě k ní domů se mi u kufru utrhla obě kolečka! Nejdříve upadlo jedno a brzy poté i to druhé! Celé to doprovázel podezřelý zápach spáleniny materiálu kufru o beton chodníku. Kufr jsem nakonec dotáhla celá zpocená na místo. Má 25 kg, takže jsem ho táhla s vypětím všech sil, a ikdyž mrzlo, mě bylo hodně teplo.

Na druhý den ráno mi na cestu k autobusu půjčila kamarádka koloběžku. Ještě, že je tak vynalézavá! Ušetřila mi spoustu energie! Naložila jsem kufr na koloběžku a balancovala s ním tak až k zastávce cca 1.5 km vzdálené. Tam jsme koloběžku zamkly ke sloupu a jen tak tak jsme stihly autobus – kamarádka do práce a já na letiště. Po přestupu na metro tam za mnou zůstaly hluboké černé rýhy v podlaze, takže jsem pro jistotu rychle opouštěla prostor metra a táhla svůj těžký náklad na další autobus pražské hromadné dopravy. Můj batoh na zádech už ztěžkl tak, že jsem se těšila, až budu na letišti. Tam mě bude čekat další zkouška pevných nervů a štěstěny zároveň. Můj kufr má totiž 2 kg nadváhu a příruční zavazadlo (narvaný batoh s objemem 50 litrů) má 13 kg místo 8 kg, nehledě na to, že rozhodně nesplňuje maximální rozměry. Ráda cestuju jako miminalista, ale zkuste si to, když jedete pracovat na Aljašku do mokré a studené rybárny a ještě navíc v zimním období! A pak ještě rovnou do Kanady, kam si chci vzít jiné vybavení.

Na letišti se ve frontě potkávám s Míšou, se kterou jsem se potkala poprvé a od té doby i naposled před 8 lety ve Skotsku na jahodové farmě. Stojí tam se Standou a Lukášem a mává na mě. Koho by to kdy napadlo, že se potkáme znovu a při takovéto příležitosti.

Teď ještě zbývalo vyřešit problém jmeném „zavazadla“. Slečně přede mnou naúčtovali za zavazadlo navíc a s lehkou nadváhou 3.800 kč! Protočily se mi panenky a přemýšlela jsem, jestli mám vůbec tolik peněz na účtu. Vzpomněla jsem si totiž, že jsem u kiwi.com neplatila za velké zavazadlo, protože letuška.cz měla stejnou cenu letenky ale i se zahrnutým velkým zavazadlem v ceně. Takže jsem to riskla a nepřikupovala si ho u kiwi.com. A teď slyším od druhé přepážky, že si ten kluk koupil letenku bez zavazadla a musí ji doplatit zvlášť. Sakra. Ztrácím naději a rezignuji. Rychle přemýšlím, jestli bych neměla dost peněz na zaplacení na druhé kartě. Přicházím na řadu. Pán u přepážky chce vidět potvrzení o negativním testu na covid a  …. pak mi nalepí na kufr papírový štítek s cílovou destinací, vydá palubní lístky a nashledanou. Cože? Vážně? Ani se nepozastavil nad nadváhou kufru, ani nad tím, že ho vlastně vůbec nemám zaplacený, ani nad tím, že moje příruční zavazadlo je asi tak velké jako batoh na 5 dní do hor!

Šťastně a v euforii mířím k security control a stále tomu nemůžu uvěřit. Čeká nás teď let do Varšavy, na kterém bude jen malé občerstvení. Vážně mi jen ten pytlíček pražené kukuřice nestačí. Nesnídala jsem a další jídlo dostaneme až pozdě odpoledne na dalším letu z Varšavy do Chicaga. Za mnou sedí milý pár steward s letuškou, kteří se asi jen přepravují do Varšavy za svým dalším pracovním letem. Dáme se do řeči a věnují mi několik balíčků různého chrumkání! Tolik štěstíčka v jeden den! Těším se, co se bude dít dál na téhle cestě! Díky covid situaci jsem už dlouho pořádně necestovala a úplně jsem zapomněla, jak je to vzrušující pocit prostě nechat věci dít se, tak jak mají a nestrachovat se o to, co bude. Ono vždycky všechno nějak dopadne.

No a abych povídání o téhle epické cestě na sever trochu zkrátila, povím vám, že s mým kufrem to dopadlo tak, že se ztratil někde v Chicagu na letišti. Dobře mu tak! Stejně byl hrozně těžký, tak se s ním aspoň nemusím dál tahat. No, ale doufám, že za mnou dorazí později. Přece jenom v něm mám všechny teplé pracovní věci! Nahlašuji u přepážky ztrátu a svoji cílovou destinaci Dutch Harbor.

V Anchorage, hlavním městě Aljašky, je dopoledne a my odjíždíme každý do svého hotelu, kde jsou teď přes svátky ceny pěkně přepálené a za 2.300 Kč na noc čekám alespoň 4hvědičkový pokoj. Hotel Inlet Tower ale opravdu tyhle očekávání nesplňuje. No nic. Setkávám se s ostatními ve městě a v nákupním mallu si zařizujeme SIM kartu od GCI, která by měla fungovat i tam na ostrově. Nevím, jestli mi bude stačit 6 GB dat, nikdy jsem data neměla. Zaplatím 55 dolarů a už teď se těším na první výplatu. Usínám na pokoji v hotelu už v 18 hodin! Ten časový posun 10 hodin a jedna napůl probdělá noc na letišti v Chicagu je znát.

 

Druhý den ráno pokračuje Míša a Standa prvním letem do Dutch Harbor , já s Lukášem druhým. První let je nakonec odložený kvůli špatnému počasí a díky těmto zmatkům nám uletí naše pozdější letadlo. Trocha nervů, co s námi bude, ale nakonec se uvolní místo v pozdějším letu a po dalších 6 hodinách ve vrtulovém letadle vystupujeme v městečku Unalaska. Po 3 dnech cesty jsme tedy na místě.

… pokračování v dalším příspěvku