2. týden v rybárně minimalistou

Už to budou 2 týdny, co jsem odjela na Aljašku pracovat do rybárny. Už mi přišel i balíček od amerického Amazonu s drobnostmi, které jsem si objednala. Ale můj kufr, s kterým jsem letěla na Aljašku a naposled ho viděla v Chicagu, stále ještě nedorazil! To už je fakt neuvěřitelné! Nabalila jsem si tolik věcí, protože na Aljašce a ke všemu v rybárně bude zima, to dá přece rozum! A teď si tu musím vystačit jen s věcmi z příručního zavazadla! Jasně, praví minimalisti jezdí po světě jen s malým zavazadlem, ale ti většinou cestují jen po plážových destinacích. Zkoušeli jste někdy, kolik se toho asi tak může vejít do malého batohu do 8 kg? Nedobrovolně jsem tak minimalistou na Aljašce.

No, ale abych se zas tak nechvástala…to moje příruční zavazadlo sice prošlo na letišti jako příruční, ale jak jsem psala v prvním článku, zas tak malé nebylo. Dokonce jsem do něj nacpala i jóga bloček na cvičení. Ale pracovní oblečení už jsem si tu musela půjčit od milých lidí kolem. Kalhoty mám od spolubydlící Taťány, vestu od Dajány, mikinu od Míši a čepici mi dal Portorikánec Luis.

Systém hledání zavazadel na letištích je fakt otřesný. Týden jsem doufala, že kufr prostě dorazí (po sepsání reklamace na letišti hned 1. den).  A teď už týden obvolávám různá světová letiště. Kufr nepřiletěl z Chicaga do Anchorage. V Anchorage jsem sepsala formulář o ztraceném zavazadle, kde slíbili, že mi ho pošlou sem do Dutch harboru. Když jsem se tam konečně na podesáté dovolala, sdělili mi, že kufr asi pořád nedorazil. Jak asi? Prý tam o něm nemají žádné další informace v poznámkách. Nedostala jsem totiž lísteček od papírového štítku, který se váže kolem ucha kufru, takže nemám ani tracking number – číslo, podle kterého by mohli kufr v systému dohledat. Takže rada pro všechny zní – vždycky si schovejte ten malý papírek, co se většinou lepí na palubní lístek! Za těch cca 15 let, co létám všude možně, se mi ještě nikdy kufr nebo batoh na letišti neztratil, tak mě ani nenapadlo, že bych ten nicotný kousek papírku mohla někdy potřebavat! A ejhle. Bylo mi doporučeno zavolat do Chicaga na letiště a tam zkusit zjistit, zda tam někde kufr nezůstal.

Po celém dni, kdy se tam zkouším dovolat a marně, tak volám zpátky do Anchorage. Poradí mi ještě volat Seattle. Tam je prý centrální úschovna zavazadel letecké společnosti Alaska Airlines, kam se sváží všechna nevyzvednutá zavazadla. Nevadí, že moje destinace, kde byl kufr viděn naposled, je 3.500 km na druhé straně USA! Letíte z Chicaga do Anchorage a pak vaše zavazadlo budete hledat někde v Seattlu. To je logické co? Každopádně na telefonní lince do Seattlu hlásí, že z důvodu covidu a spousty zrušených letů kvůli počasí, mají velký objem telefonátů a žádají, abychom zavolali až za týden, pokud to není urgentní. A co je urgentní? Už 2 týdnu tu čekám bez kufru a teplého oblečení! Ale zvládám to. Tak to asi urgentní nebude. Ale dočkám se ho někdy takhle? Slyšeli jste také, že letiště po nějaké době nevyzvednuté kufry začnou prodávat? Jak dlouhá je ta doba? Mám pocit, že moje záležitost začíná být urgentní. Mám v kufru určitě pár věcí, o které nechci přijít. Vydržím tedy na lince. Celou hodinu jsem v čekacím modu s hudbou v pozadí. Po hodině linka spadne. Volám znovu. Opakuje se to samé. Tentokrát vypadnu z pořadí už asi po půl hodině. Není tu na ostrově moc silný signal. Volám znovu, vydržím na lince 20 minut. Začínám pochybovat, jestli se vůbec s mým kufrem ještě někdy uvidím!  Na internetu jsem našla kontakní formulář na ztracená zavazadla. Na odpověď mají prý 30 dní! No to mě podrž! Kdy, že začínají prodávat ta nevyzvednutá zavazadla?

Mám za sebou také další 3 dny práce na krabech! Zatím sice jen 7 hodin každý den, ale i to stačí, aby mě bolela záda jak čert. Pokud jste hypermobilní jako já, tak takovouhle práci vám nedoporučuju. Hypermobilní tělo je skvělé v gymnastice (rozštěp udělám jako nic), v lezení, v józe a dalších pohybových aktivitách vyžadujících velký rozsah pohybu. Ale na druhou stranu,  takové tělo je relativně nestabilní, takže stát na jednom místě je doslova utrpení. Celá váha kostí se po delší době stání začne vyvěšovat do vazů svalů a brzy začne něco bolet, většinou záda nebo kyčle. Já jsem zvyklá pořád někde běhat, šplhat a skákat, ne stát na jednom místě! Neumím si představit, jak budu takhle stát u pásu s rybama 12 – 18 hodin denně. Pomoc! Asi umřu! Nehledě na to, že to je naprosto nudná práce.

Moji intelektuálně pracující kamarádi (architekti, programátoři a ajťáci) mi záviděli, že budu dělat manuální práci, ulehčím hlavě a nebudu muset nic řešit. Tak pozor, přátelé! Zjišťuju, že takhle to nefunguje! Pokud nejste opravdoví zen-mistři (a já jsem lektorka jógy), tak MYSL JEN TAK NEVYPNETE! Zejména při stereotypní práci si znuděná mysl začne vymýšlet nějakou svoji aktivitu, aby se zabavila!
Rozporcovaná těla krabů jedou po pásu a po chvíli si už zvyknete na ten hrůzný pohled na utržené končetiny a na pach slizu na nich, naučíte se, jak je třídit podle velikosti a kvality a pak už vám začnou myšlenky utíkat někam jinam… a běží stejnou rychlostí, jako pás s kraby před vámi.  Možná i rychleji. Proberete celý svůj dosavadní život, radosti i strasti. Je fakt,  že to možná je očistné, ale pokud se vám zrovna honí hlavou negativní myšlenky,  tak to bude hodně náročná směna!

A těch krabů je opravdu hodně! Pamatujete,  jak jsem minule psala, že když krab zemře, začne vypouštět toxiny a nakazí i ostatní krabi kolem a maso začne černat a kazit se? Tak to se prý stává asi u 10 % krabů přivezených rybáři. Minulých 50 % takto znehodnocených krabů byla údajně výjimka, zřejmě v důsledku technické závady na lodi.

Nicméně poslední zakázka s načernalým krabím masem se prý prodala jedné společnosti v Japonsku,  kam míří většina mořských plodů Beringova moře. Zakázka se vrátila zpátky s reklamací. No a my teď stojíme u pásu,  máme v rukách zahradnické nůžky a odstříháváme od svazku krabích klepet a končetin, zčernalé nožičky nebo vazivo. Je to piplací práce, nesmí tam zůstat jediná černá skvrna, jinak společnost zakázku nepřijme a dojde je škodě 5 milionů dolarů! A tak už několikátý den stojíme hodiny u pásu, záda bolí,  ruka bolí, zápěstí bolí. A to ještě ani nezačala sezóna! Víkend máme volno. Ale už v pondělí začneme na dvě směny a já na té noční, od 6ti do 6ti. Proboha!

Ve snaze uniknout téhle hrůze, jsem se přihlásila na výběrové řízení na vyšší pozici. Ale o tom zase příště. Zatím držte palce,  ať ji dostanu!