Zápisky z rybárny – Povýšení

Děkuji všem,  kdo čtěte můj blog a drželi jste mi palce! Už je to týden, co jsem byla vybrána na vyšší pozici! Ale abych nepřeskakovala …

Po pár dnech práce u pásu s kraby, na oddělení Seafood, jsem se pomalu dozvídala více o fungování v rybárně. Seafood prý není nejhorší oddělení, jak jsem si myslela a také to tak cítila (viz předchozí článek). Některé pozice na druhém oddělení, zvaném Surimi, jsou prý ještě horší! Zejména v Raw sekci, kde se třídí vnitřnosti a kaviár.

Mohla jsem být tedy ráda,  že jsem „jen“ na Seafood oddělení. Udělala jsem také malý upgrade v povinném úboru. Ochranné brýle,  které se v chladu rybárny pod rouškou neustále zamlžovaly, jsem vyměnila za ochranný celoobličejový štít. Od lidí kolem jsem se také dozvěděla,  že odmlžovací sprej, který máme na zdi šatny, na chvíli dobře funguje. Nechala jsem si také poradit, ať si řeknu o větší holinky, než je moje velikost. Bude mi tak tepleji, protože budu mít kolem nohy zahřátou vzduchovou bublinu. A poslední věc, která se hodí je bederní pás. Je k vyžádání na oddělení bezpečnosti (Safety), kde zajišťují i 1. pomoc a různé pracovní doplňky. Těžko však říct,  jestli by mi na moje hypermobilní tělo bederní pás pomohl. To už jsem (bohu dík) neměla příležitost vyzkoušet. Byla jsem totiž přijata na tu vyšší pozici, kam jsem dělala pohovor!

Jednalo se o výběrové řízení na pozici Safety (bezpečnost práce). Byla přítomna milá personalistka Kolumbijka (Kolumbii jsem si zamilovala už dávno) a šéf Safety oddělení. Během 20 minut jsme probrali moje slabé a silné stránky z hlediska pracovního života,  moje očekávání, postoje k práci v týmu, vize do budoucna a důvody, proč by měli přijmout zrovna mě. Po otřepání se z prvotního překvapení z vážně laděného výběrového řízení, jsem se ze sebe snažila vypotit to nejlepší. Měla jsem před sebou vidinu toho, že mám šanci se zbavit té hrozné práce u pásu dole v rybárně!

Za 2 dny jsem byla znovu předvolána na personální oddělení. Šťastnou shodou náhod jsem byla vybrána! Není prý moc lidí, kteří tu hned dostanou vyšší pozici a jsou tu poprvé jako já. Jenže Srbové, kteří zastávali Safety předtím, kvůli covidové situaci a problémy s vízy nepřijeli. A na pozici Safety tu také už druhým rokem pracuje Češka Míša, se kterou jsem se před 8 lety seznámila ve Skotsku na jahodách. Věřím, že díky její tvrdé práci, odpovědnosti a v neposlední řadě pozitivní referenci na mě, jsem také získala u šéfa plusové body.

Nastoupila jsem na novou pozici okamžitě po oznámení výsledku výběrového řízení. Některé věci se tu děsně vlečou a některé se naopak odehrajou velice rychle. Ještě jsem ani nesnídala. Ale co naplat. Oběd bude brzy. A tak jsem se začala zaučovat na nové pracovní pozici a vstřebávat její náplň a povinnosti. Hned ze začátku jsem se dozvěděla, že Safety pracovníky tu nemá nikdo rád. Zastávají tu totiž funci podobnou policajtům. V podstatě máme za úkol kontrolovat lidi a donášet šefovi na ty, kteří nedodržují daná pravidla. Ta se týkají jak povinného pracovního úboru a pomůcek jako špuntů do uší,  helem a brýlí, tak i správného nošení roušek proti covidu. Ty já k smrti nesnáším a kde jsem nemusela,  tam jsem ji nenosila. V Čechách jsem dokonce odmítala pracovat na místech,  kde jsem ji musela mít (sázení stromků v lese tak byla ideální práce). No a nyní musím na své nové pozici Safety komandovat lidi, aby měli správně nasazenou roušku (i na nose) a sama musím nosit dokonce dvě roušky na sobě, protože tak to od nás šéf vyžaduje! Momentálně ale udělám cokoli pro to, abych se jen nemusela vrátit zpátky k pásu se smradlavýma rybama a krabama!

Když jsem pozici Safety dostala, spoustu lidí mi gratulovalo, že jsem se vyhnula tomu nejhoršímu – práci v produkci. Šéf si mě pozval do kanceláře a řekl mi, že má kolem sebe rád chytré lidi. A já prý vypadám jako velice bystrá a vzdělaná, proto si mě vybral. No, budu se snažit ho nezklamat 🙂 Prý pracoval také kdysi celý rok dole v produkci a po několika měsících cítil,  jak ho ta stereotypní bezmozková práce u pásu ubíjí. Už prý svůj repertoár písniček, které si v hlavě zpíval, po nějaké době vyčerpal a cítil, jak mu začíná mozek z nepoužívání měknout a roztékat se. A ještě chvíli a vytekl by mu prý ušima. To mě pobavilo. Podobné pocity jsem měla už po 4 dnech 🙂

Spoustu lidí mi novou pozici závidělo. To mi například dala najevo jedna Moldávanka, která pracovala minulý rok na vyšší pozici v produkci v sousední rybárně. Potkala jsem se s ní na záchodě a nepokrytě mi s našpulenou pusou řekla,  že mám „easy“ pozici a tedy i lehce vydělané peníze. Ten den byl už v řadě 3. po sobě,  kdy jsem pracovala 13 hodin za den, nevěděla kam dřív skočit a únavou padala na hubu. Jasně, easy pozice.

V 5 hodin jsem vstávala, 5 minut jógy, rychlá snídaně v jídelně, v 5.45 jsem si už odpípávala zaměstnaneckou kartu na příchod do práce. V 6.00 jsme vyrážely s filipínskou kolegyní firemním autem ke kuchyni, kde jsme naskládaly do ohromných tašek 98 boxů s jídlem pro lidi, které jsme tu měli v covid karanténě v pokojích v celém 2. a 3. patře jedné velké budovy a další pokoje rozeseté po dalších čtyřech budovách. Většinou se do karantény lidi dostali při úvodním pozitivním otestování po několikadenní cestě letadly a čekání na letištích. Všichni jsme se museli prokázat povinným očkováním a přesto spoustu lidí bylo nemocných a nebo pozitivních bez příznaků. No, a starat se o tyto lidi v karanténě bylo právě jednou z náplní práce Safety pozice. Ráno a večer jsme nejenom musely všem podle seznamu roznést jídlo,  ale i každému změřit a zapsat teplotu. Byla to tak akce vždy na 2.5 hodiny. Na oběd se „jen“ roznášelo jídlo bez měření teploty. Když jsme přiběhly zpět do kanceláře, už na nás čekaly další povinnosti. Kromě pravidelných pochůzek po fabrice a kontrolování dodržování pravidel bezpečnosti,  jsme zajišťovali i zdravotní servis jako ošetřování drobných poranění, dopravu na  místní kliniku a k chiropraktikovi, poskytování ortéz na zápěstí, kolena, bederních pásů, výměnu pracovních pomůcek od helem po špunty do uší, pomáhali jsme i naší filipínské vedoucí se školením o bezpečnosti, kterým musí každý z těch 600 zaměstnanců projít. Naše oddělení provádí i povinné testování na drogy, kdy ani marihuana není tolerována. To je jen neúplný výčet toho,  co Safety dělá. Ale jinak to je easy pozice, jak pravila ta Moldávanka na záchodě!

Jak na sebe umí být lidi zlí, když se nechají ovládat závistí, jsem zjistila už 2. den na nové pozici. Toho dne ráno náš šéf rozhodl, že pošle domů 3 Filipínce z jednoho pokoje,  protože opakovaně porušovali pravidla karantény a vysmívali se jim. Nebyli první ani poslední. Náš šéf si totiž moc nebere servítky. Jenomže později odpoledne se jeden z těch Filipínců nechal slyšet, že prý si od nich předchozí večer,  když jsme zase obcházely pokoje s jídlem a teploměrem, vzala moje malá filipínská kolegyně zbytky pizzy v papírovém pytlíku a snědla ji u nich v pokoji! To je samozřejmě přísně zakázáno a už vůbec to nebyla pravda! Nesmí se nic brát od lidí v karanténě,  aby se virus neroznášel dál. Nesmíme do pokoje vstoupit ani jedním krokem, natož si sundávat speciální respirátor či rukavice. Všechno musí proběhnout rychle a čistě. Tu pizzu jí sice v papírovém pytlíku podstrčili, ale ona ji hodila venku před pokojem na podlahu ochozu. Nicméně Filipínci se jí teď mstili za to,  že kvůli ní musí jet domů místo dobře placené práce tady. I když se za ně předtím u šéfa přimlouvala, teď hrozil vyhazov i jí! Nastal kolotoč vyslýchání všech svědků včetně mě a opravdu jsem se před propichujícím pohledem šéfa necítila dobře. Sakra, to nebudou lehce vydělané peníze.

Nakonec bylo nebezpečí pro malou Filipínku zažehnáno, i když se z toho málem psychicky zhroutila. V 19.15 končíme, večeře byla jen do 19.00. Smůla. Hlavně že jsme nakrmili všechny lidi v karanténě.

Další den zase vstávání v 5 hodin a stejný kolotoč. Malá filipínka přišla do práce s pláčem,  že v noci nespala, protože jí ještě večer volala matka toho vyhozeného Filipínce a psychicky ji vydírala. Chce prý dát výpověď,  protože to psychicky nezvládne. Je tu také nová a už teď ji půlka fabriky (= filipínská část) nenávidí. No a za chvíli nás (Safety oddělení) nenáviděla půlka ze zbylé půlky (= Ukrajinci). Náš šéf totiž ukončil pracovní poměr i jednomu Ukrajinci, který ještě ani nestihl začít pracovat. Byl totiž v covid karanténě a z lehkovážnosti vystoupil z pokoje ven na ochoz, aby si vyfotil místní lišku. Někdo ho viděl a udal ho. A náš šéf tento přečin musel samozřejmě podle pravidel společnosti řešit. Bylo mi toho Ukrajince líto. Nerozuměl pořádně anglicky, co se děje, překládal mu kamarád po telefonu, měl v kapse jen 100 dolarů a bylo mu bez smilování řečeno, že dnes v 16.00 bude odvezen na let do Anchorage, hrazený rybárnou, ale dál ať si tam už dělá co chce. Hotely v Anchorage stojí kolem 2.000 Kč na noc, je tam teď kolem -20’C a ani nechci vědět, kolik stojí letenka na Ukrajinu nejbližším letem. Musela jsem nenápadně z personálního oddělení, kam si mě s Míšou zavolali na pomoc s překladem, zmizet. Jinak bych se tam snad za toho Ukrajince rozbrečela.

Tak taková je práce Safety oddělení, které všichni řadoví zaměstnanci nenávidí. Místo zelených helem nosíme béžové a když nás lidi u pásu zmerčí, hází po nás šilhavé pohledy a nasazují zamlžené brýle spadlé pod nosem blíž k očím, aby nebyli pokáráni. Platí tu totiž 3 negativní zápisy a pak ukončení pracovního poměru bez proplacení letenky.

No a my na Safety se za celý den nezastavíme. Už mě nebolí záda z dlouhého stání u pásu, ale nohy z neustálého pobíhání. Ale chvíli to určitě vydržím, protože pohyb je to, co mi jde ze všechno nejlíp. Horší to bude s tou psychickou náročností této pozice. Tak pokračování zase příště…