Únik amoniaku

Tak už to víte z nadpisu článku. V naší rybárně došlo k úniku amoniaku (čpavku). Není to v rybárnách nebo jiných fabrikách ojedinělý jev. Ale schválně, kdo z nás normálních lidí ví, jak se při něm chovat? Co dělat? Čeho se vyvarovat? Bylo to hned na mojí druhé noční směně. Noc plná napětí, stresu, nejistoty a následného online samostudia. O amoniaku jsem do té doby nevěděla vůbec nic.

Řešily jsme s kolegyní Míšou něco v kanceláři, když tu jsem uslyšela dosud neznámý varovný zvuk. Co to proboha je? Míša už z minulé zkušenosti věděla, že jde o pokyn k evakuaci kvůli úniku amoniaku dole ve fabrice. Čaply jsme bundy, vysílačky a telefony a vyrážíme k východu. Na úvodním školení bezpečnosti jsme byli poučeni, že při úniku amoniaku se rozsvítí modré výstražné světlo a spustí se zvukový alarm. Pak se máme urychleně odebrat k nejbližšímu únikovému východu a shromáždit se venku na vyznačeném místě. Pracuji ale na pozici Safety (bezpečnost práce). Nemám tak ještě nějaké další povinnosti než se jen postarat sama o sebe? Žádné speciální školení na chování v krizových situacích, natož při úniku nebezpečného amoniaku, jsme bohužel nedostaly.

Míša se rozhoduje za pochodu zavolat naší filipínské vedoucí. Dostáváme instrukce, že musíme jít dolů do fabriky a ujistit se, že tam nikdo nezůstal. Otáčíme se tedy. Proti nám proudí davy pracovníků opouštějících budovu hlavním schodištěm. Jediné my dvě spěcháme dlouhou chodbou opačným směrem, po schodech dolů do produkce. Vidíme už jenom dva lídry pracovních skupin se žlutými helmami, jak na nás na dálku v amoniakové mlze mávají, že už všechny poslali ven. Míříme tedy k únikovému východu kolem chladících bloků, odkud amoniak uniká. Zahaluje nás štiplavá mlha, nemůžu se nadechnout. Vzpomenu si, jak jsme zrovna včera o amoniaku mluvili s jedním technikem a on říkal, že to je průser, že člověku zkolabují plíce,  protože je amoniak vlastně zmrazí. A teď se nacházím uprostřed kontaminovaného místa, nevím jak velká dávka je fatální, nevím co mám dělat, nevím vlastně vůbec nic. Instinkt velí „utíkej“! Výše popsané myšlenky se v mém mozku odehrály během sekundy a už v mlze před sebou vidím i Míšu, jak utíká! Se zatajeným dechem, rukou přes dýchací dutiny a v těžkých holinkách běžím, jak nejrychleji to jde! Doslova běh o život! Už vidím zelené světlo únikového východu. Za mnou se valí hustá mlha.

A už jsme venku! Kašleme a lapáme do dechu. Klepou se mi šokem kolena a mozek se snáší zorientovat, co se vlastně děje. Na druhé straně cesty před námi stojí v houfu asi 300 evakuovaných lidí a lídři běhají kolem a přepočítávají členy svých skupin. A co máme dělat my Safety? Blikne mi hlavou myšlenka,  jestli za těch 16.19 USD/hodinu mi tohle všechno stojí za to. Máme sice o 0.30 dolaru na hodinu více, ale také větší zodpovědnost a nedostatečnou informovanost. Opouštely jsme fabriku jako poslední a vystavovaly se tak zdravotnímu riziku. A co kdybychom tam musely někoho zachraňovat? Vždyť já mám jen základní znalosti 1. pomoci z kurzu Instruktora lezení! Jsem si jistá,  že v Čechách už by byli na místo přivolání hasiči ve speciálních protichemických oděvech, policie a třeba i záchranka. Tady na izolovaném aljašském ostrově, 6 hodin letu od Anchorage, to funguje trochu jinak. Není tu ani nemocnice. A místní klinika funguje jen po předchozím telefonickém objednání.

Venku mrzne a fouká ledový vítr. Dav pracovníků je poslán do tepla jídelny. Teď už budou jen čekat, až se únik vyřeší a továrna se vyvětrá. Pro nás na vyšších pozicích a pro techniky však celá akce teprve začíná. Snažíme se zjistit, co se vlastně stalo.

Naši technici si berou obličejové štíty s dýchací maskou proti dráždivému toxickému plynu a vbíhají dovnitř rybárny, aby našli místo úniku a spravili poškozenou mrazící trubici. Ze dveří se hrnou oblaka mlhy čpavého zápachu. Cítím strach! Co když se jim něco vážného stane? Dva technici a jeden z manažerů tam dokonce vběhnou jen v proticovidové roušce, aby nainstalovali k odvětrání prostoru obrovský železný fén. My s Míšou musíme ustoupit kus zpět, abychom nedýchaly amoniakové výpary vycházející ze dveří a odvětrávacích šachet. Nezbývá než doufat, že vědí, co dělají. Za chvíli k nám přiběhne elektrikář,  který se nás (Safety) ptá, jestli je bezpečné (safe) jít nahoru do elektrické místnosti. Dostal prý pokyn vypnout tam hlavní jistič. Copak my víme? My nevíme vůbec nic! Míša opět duchapřítomně zareaguje a volá vysílačkou techniky a ptá se jich. Pak vysílá uklidněného týpka dovnitř. Ten se však po chvíli vrací, zrychleně dýchá a vyhrkává ze sebe,  že tam je prý tak hustý kouř a mlha, že není možné se tam dostat!
Vybavily se mi scény ze seriálu Černobyl (2019). Panika, strach a chaos po tom,  co došlo k výbuchu jádra a začal se do ovzduší šířit radioaktivní mrak.

Stojíme opodál továrny, v mrazivé lednové noci na Aljašce, a kontrolujeme situaci. Občas z fabriky někdo vyběhne, vykašle se, zhluboka nadechne a jinými dveřmi tam zase vběhne. Obrovské větráky stále vyfukují proudy vzduchu s nezaměnitelným čpavým zápachem. Musíme trochu couvnout. Drkotají mi zuby zimou. Mám na sobě sice bundu, ale jen slabé podvlíkačky a leginy (můj ztracený kufr totiž stále nedorazil). Sekuriťák Eric přichází a dává nám do ruky jednorázové hřejivé polštářky. Strkám si je do holinek na rozehřátí zmrzlých prstů. Zatímco všichni pracovníci sedí už více než hodinu v teple jídelny, my Safety girls mrzneme venku a napjatě čekáme,  co se bude dít. Nikdo nám stále neřekl,  co tu máme dělat, jaká je naše úloha. Čekáme tedy na pokyny techniků zevnitř.

Pak konečně ve vysílačkách slyšíme,  ať jdeme za nima dovnitř a přineseme další detektory na měření amoniaku. Cože? Tam dovnitř, odkud jsme nedávno utíkali před smrtícím plynem? Nechce se mi, ale následuju Míšu. Se strachem vstupuju dovnitř a zjišťuju, že dusící amoniaková mlha už je odvětrána. Jen charakteristický pach je stále přítomen. Rychlými kroky míříme nahoru do kanceláře, kde pobereme dva detektory. Zpátky dole v produkci nám technici ukážou, ať jdeme za nimi k 27. a 26. mrazícímu bloku. Oba detektory se rozeřvou a začnou zběsile červeně blikat. Ukazatel přesáhl kritickou hodnotu pro lidské zdraví 25 ppm. A číslo stále stoupá až nad 45 ppm, pach čpavku zesiluje. Zakrývám si rukou ústa a nos ještě přes povinnou dvojitou roušku. Amoniak stále někde uniká. Snažíme se přesně lokalizovat místo. Pak nás technici zas posílají ven do mrazu a pracují na opravě. To se opakuje ještě dvakrát, než se zadaří. Vypadá to, že některý z řadových pracovníků na mrazícím oddělení neopatrnou manipulací s plechem rybí pasty surimi odštípl kousek trubice. Amoniak používaný k rychlému zchlazení pod tlakem tak začal stříkat ven. Je štěstí, že nezasáhl přímo dotyčného. Zmrazení amoniakem se prý velice špatně hojí.

Vybíháme na střídačku ven informovat naši přítomnou filipínskou vedoucí a supervizory a také korigovat dav filipínských kontrolorů kvality,  kteří už se hrnou dovnitř začít práci. Probíháme horní místnosti fabriky a měříme v nich koncentraci uniklého plynu. Přestávková místnost je čistá. Můžeme sem tedy pustit některé pracovníky, aby se uvolnil prostor v jídelně pro půlnoční přestávku. Usměrňujeme dav a pak se vracíme dolů monitorovat detektory hodnoty amoniaku kolem pásů na různých odděleních. Zdá se, že pohroma je zažehnána, jen v „case-up“ (u mrazících bloků) je hodnota stále kolem 25 ppm. Jeden z detektorů přestal samým pípáním a alarmováním fungovat.

Přichází supervizor, který má na starosti produkci a velí k návratu na pracoviště. Aljašskou vládou je prý stanoven maximální limit pro práci v toxickém prostředí na 30 ppm. Aktuální situace je tedy už legální a ostatní oddělení mají pouze hodnoty kolem 3 ppm nebo jsou úplně bez detekce amoniaku. Po 3 hodinách od evakuace se tak obnovuje produkce.

Dosedneme s Míšou znaveně do židlí v naší Safety kanceláři. Moje zmrzlé končetiny se už rozehřály pobíháním po fabrice s detektorem v ruce. Vystřídáme se na pauze, ale nemám na jídlo moc chuť. Odehrálo se příliš mnoho věcí a můj mozek ještě nezpracoval tu spoustu nových vjemů. Vracím se z pauzy a odchází na ni Míša, když tu volají do vysílačky z oddělení mrazících bloků. Chtějí zkontrolovat hladinu amoniaku ve vzduchu! Pomoc,  já už nechci.  Letím dolů a naměřuji přes 60 ppm! Mám pocit,  že mi řvoucí detektor v ruce vybouchne. Panika! Navenek se snažím vypadat klidně.
Okamžitě volám do vysílačky hlavního technika, ať přijde. Děsím se, že bude muset dojít znovu k evakuaci a celý ten stres, zodpovědnost a strach o lidi začne nanovo! Technik mě po zhodnocení situace naštěstí uklidní. Kluci totiž odstraňují zmrzlé plechy s kontaminovanou surimi pastou a s každým pohybem nového plechu se uvolní zbytkový amoniak uvízlý ve skulinách mezi plechy Je možno tedy naměřit vysoké hodnoty amonia ve vzduchu, ale naštěstí jen lokálně a brzy se odvětrá.

Vracím se tedy zpět do kanceláře klidnější, ale zatraceně zahanbená za to, jak jsem panikařila. I hlavní supervizor mi řekl,  že bychom se měly v této oblasti více vzdělat, když jsme ty Safety. A tak se jdu vzdělávat. Po zbytek noční směny vyhledávám na internetu všechny možné informace o amoniaku.

Už to bude týden od té noci, kdy u nás v rybárně došlo k úniku amoniaku a zdá se, že všichni jsou naštěstí v pořádku. Jen já sonduju každý divný zvuk, jestli to zas není evakuační alarm a při pravidelné bezpečnostní pochůzce chodím až dozadu k mrazícím panelům 26 a 27 a zhluboka natahuju vzduch do plic, jestli zase neucítím pach čpavku. A dnes mě ze spánku probudil a vyděsil požární alarm v naší ubytovně… Ale to si jen nějaký blbec zapálil cigaretu v pokoji. Sekuriťák alarm vypnul a život tu běží dál … pokračování zase příště.

Amoniak je dráždivý plyn, který vzniká přirozeně tlením. V potravinářském průmyslu je tak vedlejším produktem v chovu zvířat v uzavřených prostorech jako jsou stáje, drůbežárny apod. Ve velkém se pak využívá zejména jako složka hnojiv, čisticích prostředků a pro chlazení a mrazení. Na internetu se občas můžete dočíst o evakuaci osob kvůli úniku toxického amoniaku z továren, pivovarů a zimních stadionů.

Amoniak v Klasifikaci nebezpečných látek:
H221 Hořlavý plyn – v kombinaci se vzduchem,  teplem, jiskrami nebo otevřeným ohněm může dojít k výbuchu. Nikdy při úniku amoniaku nekuřte, nemanipulujte s ohněm.
H314 Způsobuje těžké poleptání kůže a poškození očí až slepotu – jako první pomoc je potřeba využít dekontaminační sprchy nebo oplachování postiženého místa proudem vlažné vody po dobu 20 min. nebo do příjezdu záchranky, odstranit kontaminovaný oděv – pokud ovšem nedošlo k jeho přimrazení na tělo. V tom případě jen oplachujeme vodou. Amoniakové omrzliny způsobené postříkáním plynem pod tlakem jsou bílé barvy,  později zčervenají, začnou mravenčit, výrazně pálit a bolet. Často jsou kombinované s poleptáním kůže, protože amoniak je silná žíravina.
H400 Vysoce toxický pro vodní organismy – amoniak se totiž váže na vodu a mění její pH. Rybárny se nachází na pobřeží moře nebo jezer. Jak je vysoká šance,  že dojde ke kontaminaci vody?
H331 Toxický při vdechování. Při dlouhodobém  vystavení nižším dávkám amoniaku hrozí poškození dýchacích sliznic a častější náchylnost k respiračním onemocněním. Při vysoké i jednorázové dávce dochází k dráždivému kašli, otoku hrtanu až zástavě dechu. Ten se může obnovit, ale postupem času se rozvine otok plic. Jsou tak známy případy,  kdy třeba po 7 dnech od úniku amoniaku došlo u postiženého ke smrti na selhání plic.