Aljaška - Zápisky z rybárny, Blog Aljaška, Zápisky z rybárny 21.2.2022 Stojím na nejvzdálenějším molu našeho přístavu, opírám se zády o zábradlí, zavřené oči a zhluboka dýchám do břicha. Je to prý antistresový dech. V zádech cítím silné poryvy větru. Dnes večer jsme dostali přes sms varování na vichřici. Nemám vítr ráda. Ale teď jak se mnou cloumá, cítím alespoň trochu úlevu. Jakoby odvíval pryč obrazy, které se mi v mé hlavě stále vrací… Uříznutý prst, který se válí v oranžové rukavici na zemi v pilinách. Žlutá odkrvená ruka s cestičkami krve přes dlaň a zápěstí. Chybějící palec ruky … Moje práce na pozici Safety (oddělení bezpečnosti) začínala získávat nádech stereotypu. Vytvořily jsme si s kolegyní Míšou systém každodenních (tedy lépe řečeno každonočních) povinností. Ustálená rutina začínala být trochu nudná. Nicméně tak to vydrželo jen několik dní. Naše dnešní směna byla celá vzhůru nohama … Právě jsem se vrátila z monitorování produkce dole v rybárně, když tu slyším ve vysílačce hlášení pro Safety. Míša odpovídá. Asi to zas bude nějaký pracovník, který chce ibuprofen na bolest hlavy. Ze zvědavosti přepnu vysílačku na druhý kanál, kam Míša hovor přesměrovala. „Safety? Máme tady muže, který si uřízl prst. Můžete přijít?“ Čapnu oranžovou záchranářskou brašnu první pomoci, rukavice a už slyším ve vysílačce Míšu, jak volá mě. Jsem stále ještě v klidu v domnění, že se zase jen někdo řízl do prstu a špatně to anglicky vyjádřil. Za pár minut už běžíme k budově údržby. Pár chlapů pobíhá kolem a ukáže nám na řezací stůl s malou ruční cirkulárkou. Pod stolem leží uříznutá rukavice s prstem. Už není pochyb. Rychle sbírám v rukavicích pahýl prstu a strkám ho do plastového pytlíku. Nechávám ho Míše i s pytlíky syntetického ledu a bezmyšlenkovitě běžím dovnitř. Žádnou strategii jsme si předem nedomluvily. Ale zdravotnickou brašnu mám na rameni já, tak to beru tak nějak samozřejmě, že Míša volá na kliniku z místní pevné linky a já pokračuju továrnou dál. Nejsem žádný záchranář, vůbec nevím co mám dělat, ale na tyhle myšlenky není čas. Chlapi na mě povykují, že je ve vedlejší hale. A už ho vidím. Stojí u umyvadla se zvednutou rukou, jiný mu ji přidržuje nahoře, po celé dlani a předloktí se táhnou cůrčky napůl smyté krve. Vedle stojí další týpek s takovým výrazem, že kdyby nebyl černoch, tak je určitě v obličeji bílý jako stěna. „Rychle, rychle, obvazy!“ Hodím oranžovou brašnu na zem a rozepínám zip. Snažím se v ní zorientovat. Všechno je nepřehledně na jedné hromadě. Měřiče srdečního tlaku, pouzdro s resuscitační rouškou, tekutina na vymývání očí. Proboha, tady není žádný obvaz??? To snad není možné! Najdu lepicí pásku … „Rychle, rychle!“, křičí. Nebo to křičí něco vše mně? Není tu ani škrtidlo. Konečně nalézám alespoň sterilní polštářky gázy. Přikládám je na chybějící prst. Potřebuju ještě další pomocnou ruku na držení gázy, abych mohla pahýl prstu omotat páskou. Kde jsou ti chlapi? Najednou všichni zmizeli! Naštěstí týpek s amputovaným prstem je při vědomí a gázu si druhou rukou podrží. Omotávám chybějící článek prstu. Co teď? Hledám nůžky. Chvějícíma se rukama nejde páska utrhnout. Bože! V bordelu té brašny nemůžu nikdy nůžky najít! Slyším týpka, jak mě uklidňuje: „V pohodě, uklidni se, už se to stalo. Prst už je pryč.“ To se mi snad jenom zdá! On je klidnější než já! Chybí mu půlka palce a ještě mě uklidňuje! Najednou se objevují ve dveřích chlapi s kouskem uříznutého prstu a strkají mi ho do ruky. Prý ať mu ho tam přivážu zpátky! Cože? Kdo to vymyslel? Jakože mu ho tam přiložím a on přiroste?! Rezolutně odmítnu. Hledám v brašně nový plastový pytlík a strkám prst do něj. Navrch syntetický led. A už tu je i Míša. Tepve pak se dozvídám, že ji chlapi s tím prstem utekli, když telefonovala se záchranáři. Ve vedlejší místnosti už je i naše filipínská vedoucí, která má denní směny. Přijíždí údržbář velkým americkým truckem. Nastupuje i Míša a jedou ve třech na kliniku. Tam už bude čekat lékař, kterého o půlnoci vzbudil operátor místního integrovaného záchraného systému. Běžná otevírací doba kliniky je od pondělí do pátku. Dneska je sobota v noci. …………………. Sedím v kanceláři Safety u počítače a snažím se sepsat hlášení, co se stalo. Můj mozek ale nefunguje. Jen čumím do blba. Filipínská vedoucí nahlásila amputaci prstu na záznamník organizace pro pracovní úrazy (povinné hlášení do 8 hodin od úrazu nebo smrti zaměstnance). Pak odešla. Za pár hodin zase vstává na ranní směnu. Všimnu si, že se mi klepou ruce. Nemůžu se na nic soustředit. Mám za úkol jít zpátky do dílny a sepsat s chlapi hlášení svědků. Nemůžu si ale vzpomenout, kde mám bundu. Přitom visí na věšáku! Zaklepu hlavou…asi mě začíná šibat. Vzpomenu si na jednu knížku, kde se popisovala pomoc při posttraumatické stresové poruše. Prý je potřeba to ze sebe vytřepat, jako když se pes oklepává. Jen si ale rozcuchám drdol a začne se mi z toho motat hlava. Spěchám do přestávkové místnosti pro vodu. Musím ven na vzduch. Všechno je jakoby zakryté v mlze. Pak už mám na sobě bundu, protokoly o úraze v ruce a mířím zpátky k dílně. Nikdo tam není. Nechce se mi teď nikoho hledat, nechci s nikým mluvit. Zamířím do budovy jídelny. Požádám milého kuchaře o dva boxy na jídlo, pro mě a Míšu na později. Nemůžu teď nic pozřít. Zvedá se mi žaludek. Sedím v jídelně, piju ochucený ledový čaj a koukám z okna do tmy. Je půl hodiny po půlnoci. Ruce se mi stále klepou, podlamují se mi kolena při cestě pro další čaj, žaludek jak na vodě. Co mám dělat? Jak se toho zbavit? Před očima se mi vybavují scény s uříznutým prstem. Všechno se to odehrálo hrozně rychle a můj mozek se to teď snaží vstřebat. Podívám se na svoje ruce se všema deseti prsty. Jsem horolezec a mám svoje prsty ráda. Jak jsem teď vděčná, že je mám všechny! Vydávám se pomalu zpět ke kanceláři. Oblékám se do vesty, povinné výbavy pro obchůzku po molu rybárny v přístavišti pro lodě. Musím se jít nadýchat čerstvého vzduchu. Asi jsem moc velký cíťa. Doktora bych dělat nemohla. Připadám si jak přeživší válku, kteří viděli všechnu tu hrůzu, roztrhané vojáky s poházenými končetinami kolem a chtějí to všechno vykřičet, ale zůstávají němí. Jejich emoce se zasekly hluboko uvnitř. A když se jich někdo zeptá, cítí se nepochopeni. Kolik lidí už se mě zeptalo, jak to dopadlo s tím týpkem a jeho prstem? Čím vícekrát to opakuju, tím víc si připadám zoufalá. Už nechci s nikým mluvit. Po tváři se mi koulí slzy. Pryč …. ven … na to nejzadnější molo přístavu … daleko od zvědavých lidí. Stojím zády k zábradlí, ve tmě noci. A za silných poryvů větru zhluboka dýchám do břicha. Prý je to antistresové. Prst muže se nepodařilo zachránit. Utrpěl amputaci s tříštivou frakturou kosti a v budoucnu bude zřejmě potřeba další operace.