Válka na Ukrajině

Uplynul zas nějaký čas od hrůzné zkušenosti amputace prstu jednoho z údržbářů. Celá záchranná akce nám trvala 15 min. (ošetření pahýlu ruky, volání na kliniku přes záchranný integrovaný systém a čekání na Salvadora, který odvezl zraněného a moji kolegyni Míšu na kliniku). Na naši první amputaci jsme si nevedly úplně špatně. I od šéfa jsme dostaly pochvalu za dobře odvedenou práci. Jen obsah záchranářské brašny jsme trochu přeskupily a doplnily. Co když budeme příště ošetřovat amputovanou nohu nebo propíchlou plíci? Žertovaly jsme s Míšou,  že už nás nemůže nic rozhodit. Ale při každém naléhavějším volání do vysílačky „Safety, safety“ nám ještě po nějakou dobu vždycky zatrnulo.

Válka na Ukrajine

Naše noční směny se nicméně pomalu vracely do poklidného tempa, sem tam s nějakými drobnostmi k řešení. Když tu najednou přišla válka. Válka na Ukrajině. Šokovala celý svět. V televizi v přestávkové místnosti běží nepřetržitě nejnovější zprávy z Ukrajiny. „Buď ráda, že jsi tak daleko od toho, co se tu děje!“, píšou mi známí. Já si ale nijak daleko nepřipadám ani na vzdálené Aljašce! 50% všech pracovníků tu jsou Ukrajinci a Moldávci! Je téměř hmatatelné, jak se najednou změnila nálada v celé fabrice! Dusno, že by se dalo krájet. Dřív, když jsme chodily mezi stroji na povinné pochůzky, pracovníci na nás od pásů mrkali, zdravili nás, mávali, žertovali a bavili se s námi. To teď jako mávnutím proutku přestalo, všichni si jen nepřítomně hledí své práce. Většina našich Ukrajinců je z Oděssy. O přestávkách všichni telefonují domů,  bojí se o svoje manželky, děti, rodiče. Bezmoc! Co můžou dělat tady na opačném konci světa!?

Přestáváme bazírovat na managenentem nastavených pravidlech mít neustále nasazené bezpečnostní brýle, špunty v uších a roušku i přes nos. Přijde nám totiž absurdní napomínat kvůli tomu pracovníky, když tam u nich doma střílejí na jejich rodiny! Děláme co můžeme,  abychom byly psychickou oporou. Dáváme si pozor na běžnou otázku „How are you?“, která nyní není na místě. I po několika dnech od prvotního šoku z napadaní Ukrajiny Ruskem je to otázka, která vyvolává silné reakce. Jeden Oleksi, statný řidič vysokozdvižného vozíku, se při ní rozbrečel. Bojí se o manželku, neví co bude dál. Manželka s dítětem Dmytra zase prchá ke svým příbuzným k polským hranicím. Je na cestě už 3 dny, nemůžou se dostat přes barikády v Kyjevě! Hrůza, strach, bezmoc, vztek, Dmytro je stále bledý jak stěna!

Všechno to prožíváme s nimi,  jsme tu s nimi,  pro ně. Pracovníka Sergiho nám přivede supervizorka do kanceláře, že prý dostal u pásu s rybami panický záchvat a zhroutil se. Mladý chlap, tlak jsme mu změřili 165/122, brečí, neumí moc anglicky. Jeho kolega mám na telefonu ukazuje zprávu: „Moji rodinu teď bombardují. Nevím co mám dělat. Potřebuju pomoct!“ Jenže, co máme dělat? Je z Charkova. Posadíme ho ke stolu, dáme mu napít, čokoládové bonbóny k tomu a snažíme se za něj orodovat u hlavního supervizora produkce. To je drsný starý Mexičan a válka na Ukrajině ho nechává chladným. Dá Sergimu hodinu na vzpamatování a odpočinek a pak se má prý vrátit zpět na dalších 9 hodin práce! Ještě nám uděluje rady, že musíme pracovníkům vysvětlit,  že se musí uklidnit a přestat myslet na situaci v jejich zemi! Skoro jsem se s ním pohádala. Moje přirozená úcta k autoritám je ta tam! Nechápu, jak může být někdo tak bezcitný! Jak by se asi cítil on, kdyby stříleli do jeho rodiny? Také by mu stále šlo jen o vysoká čísla v produkci rybárny? Ty lidi tady mají za sebou 18 hodinové přesčasy, jsou vyčerpaní a do toho tyhle strašlivé události! Ale ani jeden den volna nedostanou, produkce se nesmí zastavit. Společnost by tak tratila velké peníze, kdyby se nedodržel akční plán.

Ruslanovi zase zablokovali bankovní účet. Zřejmě ho má na Ukrajině u nesprávné (ruské) banky. Uvízlý na Aljašce, bez peněz, bez možnosti pomoci vlastní rodině na druhém konci světa! Bezmoc!
Stále usměvavý Fedir je nyní celý zakaboněný. Ptá se mě, kolik stojí nájmy v mém městě. Chce dostat svoji rodinu pryč z Ukrajiny stůj co stůj. Zjišťujeme z internetu informace o nápomocných neziskových organizacích a ubytovacích zařízeních v Čechách. Napjatě sledujeme osudy každé jednotlivé rodiny, ptáme se na novinky a máme radost z každého podařeného útěku.
Sledujeme americká i česká média s nejnovějšími zprávami, sociální média, komunikujeme s kamarády z Čech a jsme hrdí na český národ, jak se dokázal stmelit a pomáhá Ukrajině, kde se dá! Každý podle svých možností a schopností.

 

Konec sezóny se blíží

Tady u nás ve fabrice se začíná mluvit o konci rybí sezóny. Připlouvají lodě s posledními náklady. Většina pracovníků odsud odjede a vrátí se na další sezónu zase v červnu. Všichni máme víza až do října 2022 a je jen na nás,  zda je využijeme a vrátíme se na letní sezónu. Někteří můžou zůstat i mezi sezónami a dostat občasnou práci jako údržbáři, uklizeči na ubikacích, pomocníci na připravování materiálu na další sezónu nebo jako pomocná síla v kuchyni. Tentokráte mají ukrajinští pracovníci přednost. Management rybárny ví, že pokud by odjeli domů, už by se nemohli vrátit díky momentální povinné mobilizaci na Ukrajině.
Ptám se svojí ukrajinské spolubydlící, zda pojede domů nebo zda tu zůstane na „off season“ a pak na další sezónu. Se slzami v očích říká: „A kam bych měla jako jet? Já už nemám žádné doma!“ Kde má rodinu a svoje děti se už nestihnu dozvědět. Všichni spěchají do jídelny a pak na pokoj do sprchy, smýt ze sebe smrdutý pach rybiny a žal. Ani jedno se však smýt nepodaří, aspoň prozatím. Hořká pachuť nespravedlnosti války je zažraná pod kůží stejně tak jako pach ryb za posledních pár měsíců práce v rybárně.

Sezóna pomalu končí. Ještě 3 týdny 12 hodinových směn a dočkáme se prvního dne volna po 80ti dnech práce. Ve vzduchu je cítit vyčerpání, úzkost a nedočkavé očekávaní. Někteří zůstávají, další jedou na dovolenou domů na pláže Mexika a Filipín, jiní zas bojovat za svoji vlast. Já se už také nemůžu dočkat konce sezóny. Díky svojí specifické pozici Safety Assistant jsem tu však prožila 3 měsíce mnohem lépe, než jsem si kdy vůbec troufala představit, když jsem odjížděla v prosinci z Čech za prací u pásu aljašské rybárny. Jsem za to nesmírně vděčná. Jsem také připravená tuhle kapitolu svého života uzavřít a začít nový život v Kanadě. Po dvou covid letech se tam konečně vrátím a doufám,  že tam najdu i moje zaparkované auto se všemi věcmi, jak jsem ho opouštěla v lednu 2020. Můj kufr za mnou na Aljašku nikdy nedorazil, tak snad nebude moje smůla s materiálními věcmi pokračovat. Kolegyně Míša s přítelem tu zůstávají i na letní sezónu. Šetří na baráček, což tu jde celkem dobře. Posteskne si jen, že nechce zas nikoho nového zaučovat. Za těch pár měsíců se z nás stala celkem sehraná dvojka. „A co kdybys tu zůstala i na další sezónu?“ Malý červíček nerozhodnosti trochu zahlodal. Ale ne, ne. Těším se na krásné pohodové léto v kanadských horách – na turistiku, lezení po skalách, ježdění na kole. Už brzy.

Pokračování příště …