Opět sedím v letadle Alaska Airlines. Mířím z Anchorage směr Seattle, kde budu přestupovat na další let do kanadského Calgary. Jsou 2 hodiny ráno a týpkovi vedle mě strašně smrdí nohy. I přes rouškou jsem přesně vycítila moment, kdy si v polospánku zul boty! Nejprve se nacpal  jídlem z McDonaldu, pak usnul a začal chrápat. A teď ještě toto!!! Bojím se nadechnout toho čpavého zápachu, abych neomdlela. Tak strašný je ten smrad! Zlatý únik amoniaku v rybárně! Je mi jasné, že už v tomto ovzduší neusnu (už bych se třeba nemusela probudit!), tak začínám vzpomínat a rekapitulovat svůj 3měsíční pobyt v rybárně na Aljašce v Dutch Harbor, na ostrově na konci světa.

Když jsem jela za prací do rybárny, měla jsem ta nejhorší očekávání vytvořená podle videí na YouTube a vyprávění lidí, kteří v rybárnách už někdy pracovali. První týden práce u pásu s kraby mě jen utvrzoval v tom,  že to bude peklo. Po tom, co jsem byla na výběrovém řízení vybrána na pozici Safety, jsem ani jediný den nepřestala děkovat osudu, kolegyni Míše a Sergiumu za to, že mi pomohli zbavit se pozice v produkci. Jak už jsem rozebírala v článku dříve, Safety je specifická pozice, náročná spíše mentálně než fyzicky (stres, zodpovědnost, zdravý úsudek, schopnost předvídat problémy, analytické myšlení,  pečlivost, komunikace). Pro mě však byla tou nejlepší pozicí, co jsem mohla mít. Navíc Míša, se kterou jsme se kdysi před 8 lety potkaly na brigádě na jahodách ve Skotsku, mi byla skvělou kolegyní. A tak utíkala jedna noční směna za druhou, staraly jsme se o naše pracovníky, vydávaly náplasti, mastičky a prášky na bolavé nohy a záda od mnohahodinového stání u pásu, ale i ošetřovaly horší zranění jako amputace palce, hnisavý absces až do masa v důsledku infekce, připomínaly jsme ochranné brýle a dbaly na bezpečnost práce obecně. Zvykla jsem si na stejné tváře lidí a i když ze mě měli respekt díky mé pozici jakéhosi „místního policajta“, postupně jsme navazovali milé vztahy i s těmi, co neuměli ani anglicky. Zdravili nás každý den (respektive noc – na nočních směnách) pokynutím hlavy a úsměvem od pásu ale i v jídelně, nosili nám do kanceláře bonbóny a čokolády. Měla jsem pocit, že jsme tu jedna velká rodina! A dnes nastal den, kdy jsme se měli rozloučit. Někteří zůstávají v Dutch harbor i na „mimo sezónu“, hlavně Ukrajinci, kteří díky válečné situaci nemůžou nebo nechtějí zpátky domů. Někteří domov už ani nemají. Lehl v troskách po bombardování.

Kdo nezůstává, je mu rybárnou koupena letenka charterovým letem do Anchorage. Postupně během 4 dnů tak všichni odlétáme. Konec sezóny přišel nečekaně rychle. Těch pár volných dní po poslední směně jsem se snažila užít na maximum. Spala jsem jen 3 hodiny denně (přeorientovávání těla z nočních směn na denní režim bylo náročné). Vyrazili jsme konečně s pár lidmi do komunitní posilovny,  bazénu a sauny, do baru, na výšlap do místních kopečků a na můj odlet jsem se vlastně vůbec netěšila. Člověk si zvykne na místní režim, komunitu lidí, které vidí každý den, i na to ne moc chutné jídlo ve společné jídelně (galley). „Vrátíš se i na letní sezónu?“, ptají se všichni jeden druhého. Většina lidí ano. Chtějí využít na maximum svoje H2B víza platná až do října. Někteří odpovídají jako já: „Možná, ještě nevím“, dle své životní situace. Nikdy by mě nenapadlo, že budu vůbec kdy o návratu uvažovat. Nicméně kouzlo Aljašky, našetřených peněz a komunitního zabezpečeného života je silně přitažlivé.

Mě se do toho všeho však plete Kanada. Konečně po 2 letech od mého schválení trvalé rezidence v Kanadě a uvíznutí v Čechách kvůli covidovým restrikcím můžu vstoupit na kanadské území a aktivovat si tak vysněný trvalý pobyt! Po 8 letech od mého 1. vstupu do Kanady v roce 2014! Byla to vskutku dlouhá a kamenitá cesta a já se chci vyvarovat přidávání dalších překážek na ni, dokud nebudu mít v ruce rezidenční kartičku. Plán byl vstoupit do Kanady a počkat na kartu a teprve potom případně uvažovat o návratu na Aljašku. Bez PR karty bych Kanadu neměla opouštět a dřív než v červnu ji zřejmě nedostanu. Bohužel můj svérázný šéf v rybárně mi řekl, že musím přijet už v polovině května, jinak mi nemůže pozici Safety garantovat a půjdu pracovat k pásu. Děkuju, nechci. A tak se se všemi loučím, zamačkávám slzičku a nechám se překvapit, co mě čeká dál v nejbližších měsících v Kanadě.

Připravuju se na hodně intenzivní období. Už za několik hodin přistanu na mezinárodním kanadském letišti v Calgary. Budu muset kontaktovat kamarády, najít svoje auto kdesi zaparkované a nepoužívané po 2 covidové roky, zprovoznit ho, udělat si do června kanadský řidičský průkaz, abych mohla prodloužit pojištění, vyřídit si kanadské zdravotní pojištění, telefon a za 2 týdny už mám pracovat na vinici v Okanagan Valley. Po 3 měsících, kdy jsem byla zavřená v rybárně na nočních směnách a prakticky od ledna neviděla denní světlo, to bude příjemná změna pracovat venku na jarním sluníčku.

Přistáváme v Seattlu a já si říkám, že ten kluk vedle mě, by si mohl ty boty už nazout! … Intenzita odéru se nesnížila ani za ty 3 hodiny letu z Anchorage. Také přemýšlím, jestli se ještě uvidím se svým odbaveným zavazadlem v cílové destinaci Calgary nebo zda mi ho Alaska Airlines zase někam zašantročí jako 3 měsíce zpátky to po cestě na Aljašku. Kompenzace za něj mi přišla až teprve minulý týden po mnoha telefonátech a e-mailech. Ale i studená Aljaška se dá přežít s minimem věcí, jak jsem se na vlastní kůži přesvědčila (díky solidaritě lidí kolem). S nově nabitým sebevědomím z těchto zkušeností mi nemůžou zkazit náladu ani něčí smradlavé nohy, ani to že jsem opět celou noc nespala. Za několik hodin už budu v Kanadě a konečně se stanu právoplatným kanadským rezidentem. Někomu se to holt poštěstí za 2 roky, někomu za 8 let. Každý má svoji cestu, po které kráčí životem.

 

Pokračování zase příště (už z Kanady).

 

Všechny díly k přečtení zde: Zápisky z aljašské rybárny

Líbily se vám moje příběhy z rybárny? Potěší mě, když mi za ně koupíte virtuální kafe nebo alespoň zanecháte komentář 🙂

Buy Me A Coffee


4 komentáře “Konec sezóny v rybárně na Aljašce

    • Konečně zpátky v Kanadě 😀 Od 4.4.2022 se pyšním statusem Permanent Resident of Canada 🙂 Konečně! Po 8 letech od mého prvního vstupu do Kanady 🙂

  • Dobrý den Lindo,
    jsem rád, že opět fungujete. Vaše fotky jsou překrásné.
    Těším se na další.
    Pošlu Vám také nějakou finanční podporu.
    Zdraví
    FN

    • Děkuji Vám. Jj, přesun z Aljašky do Kanady a první týden byl trochu náročnější (napíšu o tom v nejbližší době článek), ale jinak je všechno v pořádku a už se stěhuju zase do svého cestovatelského autíčka a jedu směr slunný Okanagan za prací na vinici.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *