1. měsíc mé rezidence v Kanadě

Tento měsíc mi v Kanadě utekl tak rychle, že jsem teprve nyní dostala příležitost se na chvíli zastavit a zamyslet se nad uplynulými událostmi. Aktivaci mého kanadského PR (= trvalého pobytu) jsem slavila snad 2 týdny v kuse! Navštěvovala jsem svoje kamarády a známé, které jsem 2 covidové roky neviděla, a nevycházela z euforického stavu. Konečně se mi 4.4. 2022 splnilo to, o co jsem už několik let usilovala! A bylo to obrovské nadšení konečně po 8 letech od prvního vstupu do Kanady dosáhnout titulu PR, kdy člověk získává tu volnost vybrat si jakoukoli práci, v kterékoli provincii Kanady a kdykoli ji změnit v případě nespokojenosti. Pokud toto čte někdo, kdo má právě za sebou rok na Working Holiday visa, tak mi nemůže rozumět. A já to chápu. Protože můj rok na WH víza 2014-15 tu byl úžasný! Pokud tyhle řádky čte ale někdo, kdo v Kanadě pracoval na Young Professionals víza, LMIA víza nebo na visitors visa a nebyl u svého zaměstnavatele spokojený, tak ví, o čem mluvím. Ta úleva je nyní obrovská, když se zpětně ohlédnu, čím vším jsem musela projít. Člověk v té době musel skousnout hodně nepříjemných situací a zříci se hodně věcí (zejména svobody volby), aby neztratil možnost zůstat v Kanadě. O tom všem jsem ale psala již dříve, takže kdo si chce přečíst celou „moji kanadskou cestu“, tak přiložím seznam ke konci tohoto článku.

Nezbytná byrokracie na začátku

Jak je kanadská byrokracie pomalá, neefektivní a složitá se mi připomnělo hned na letišti po příletu z Aljašky. Měla jsem nastudováno, co všechno budu muset na začátku zařídit, kde a jak. Ale první překvapení přišlo už u přepážky imigračního oddělení. Jak to, že nelze poslat PR kartičku (něco jako kanadská občanka) do P.O.Boxu na poštu? Platím si ho snad celé 2 covidové roky zbytečně? Podle informací od známých i z vládního webu by to neměl být problém. Ale paní na přepážce se omlouvá. Musí prostě do formuláře uvést oficiální fyzickou adresu. A co má dělat někdo, kdo byl třeba 2 covid roky mimo Kanadu a žádnou trvalou adresu tu nemá???

Připojím se k letištnímu Wi-fi a přes FB messenger volám kanadskému kamarádovi Brandonovi. Vím, že koupili nedávno nový dům. 2 roky jsem ho neviděla, jen jsme komunikovali přes zprávy. Právě on má i moje klíče od auta zaparkovaného kdesi v podzemní garáži hotelu v Canmore. Určitě bude mít „radost“, když budu chtít jejich novou adresu hned zneužít pro svoji poštu. Naštěstí mu to nevadilo, i když nad tím kroutil hlavou, protože jeho přítelkyni přišla minulý rok PR kartička právě do toho stejného P.O.Boxu, který jsem teď chtěla použít já. Takže první problém vyřešen. A následujících 10 dní jsem podobných problémů a byrokratických slepých uliček řešila nespočet. A vlastně řeším doteď. A kdo chce žít v Kanadě, tak si na to asi musí zvyknout. Někdy je to fakt k vzteku, že i banální věci nelze vyřešit snadno a rychle.

Například jsem si nyní registrovala slevovou kartičku na benzinku Petro-Canada do aplikace v telefonu. V Kanadě totiž všude funguje systém věrnostních kartiček, které jsou následně propojené i s vaší kreditní kartou. Při zaplacení pak získáte body jak na kartičku tak i na kreditku pro vaše credit score, který si každý Američan/Kanaďan pečlivě buduje (lze pak získat levnější hypotéku, úvěr apod.). My na tento systém v Evropě nejsme zvyklí, ale tady to tak opravdu funguje, každý má hned několik kreditních karet a na každou sbírá jiné body. Při jejich dostatku pak může mít třeba letenku na dovolenou zdarma, novou elektroniku nebo luxusní oblečení. Já tedy zůstávám při zemi a jsem k tomuto životnímu stylu „na dluh“ trochu skoupá. Nicméně při registraci té kartičky na benzin, který čerpat musím, když mám auto, jsem narazila na problém, že už jednu kartu mám ve fyzické podobě. Do elektronické podoby (do app telefonu) ji můžu zaregistrovat po zadání jména, telefonu a adresy. Proboha, co tu pořád mají s tou adresou? Všichni v celé Americe a Kanadě se neustále stěhují a cestují za prací. To musí opravdu stále všude pak měnit svoji adresu? Copak já vím, na jakou adresu jsem si před 8 lety registrovala tuhle kartičku na benzin? Nemluvě o tom, že jsem tenkrát beztak bydlela ve svém kempingově upraveném autě. Takže adresa? Za popelnicí číslo 5 u supermarketu Save-on-Foods?

Pro mobilní aplikaci jsem si tedy on-line zřídila novou kartičku s použitím aktuální adresy. Potom píšu na help desk, jestli by mi mohli převést body z té staré na novou kartu. Prý ano, není problém, jen potřebují pro ověření moje jméno a adresu té staré kartičky! No to mě podržte! Takže jsem si založila novou kartu, protože jsem nevěděla adresu na té staré a nyní pro propojení karet stejně vyžadují adresu! Takže jak vidíte, celkem patová situace. Adresa, které jsem nikdy se svým nomádským způsobem života nepřikládala velkou váhu, je prostě v Kanadě velice důležitá.

Na další byrokratickou záludnost mě upozornila kamarádka Lenka. Nikde jsem se to na oficiálním webu nedočetla, ale po udělení trvalého pobytu v Kanadě si člověk musí požádat o nové daňové číslo, tzv. SIN. Jiná kamarádka se o tom dokonce dozvěděla až v momentě, kdy změnila práci a měla dostat svoji první výplatu. Účetní ji upozornila, že její SIN je neplatné. O nové se musí požádat na úřadě Canada Services. Nyní to však prý trvá 2 týdny, člověk se tam musí nejprve objednat (covid restrikce) a pak mu přijde nové číslo poštou (opět ta důležitost adresy!). Když jsem na úřad přišla, paní s covid rouškou mě nejprve podrobila 10 minutovému výslechu, jestli jsem se v posledních 2 týdnech nesetkala s někým, kdo byl nakažený covidem, jestli jsem očkovaná, jak dlouho a která společnost, atd. Teprve potom se mě zeptala, co vlastně potřebuju, načež mi oznámila „Hm, tak to se musíte nejdřív objednat online.“ A už mě lifrovala ven ze dveří. Bezva. Že se tady vůbec něčemu divím. Odevzdaně odcházím. Ale divila jsem se ještě víc, když za mnou ta paní za chvíli přes celou ulici volá, ať se vrátím. Její kolegyně má teď prý chvilku volno, tak se mi může věnovat. No vida, když se chce, tak všechno jde a za 10 minut už odcházím i s novým daňovým číslem přímo v ruce!

Tak už jen zbývalo zařídit si papíry kolem pojištění a registrace auta (viz níže), kanadské zdravotní pojištění, novou kreditní kartu a telefonního operátora. Moc telefon kromě internetu nevyužívám, tak jsem chtěla něco levného s trochou dat. To se ukázalo v Kanadě jako problém. Levné tarify jsem sice našla ale bez dat. Nakonec jsem narazila v obchodě s elektronikou Source na SIM kartu Lucky (dceřinná společnost od Bell) za $15/měs. a při automatické platbě kreditkou bonus 250 MB dat. No, lepší něco než nic. Kdyby ovšem ta data fungovala! Psala jsem na podporu, volala si s nimi asi 7 krát. Jednou mi někdo řekl, že tam byl technický problém u mého čísla a teď už by to mělo fungovat, potom mě zas jiný operátor přesvědčoval, že ta data jsou jen k tarifům nad $25 a musím udělat upgrade, další mi řekl, že bych je měla mít ale až od příštího měsíce, protože ten bonus se dává za automatickou platbu a protože jsem u nich nová, tak jsem první platbu logicky udělala manuálně a ne automaticky. Jako omluvu mi dali další 3Gb dat, která ovšem také nefungují. O týden později jsem s dalším telefonátem dostala jako omluvu ještě 2Gb dat navíc a příslib, že mě někdo z techniků kontaktuje. Dosud se tak nestalo. A tak mám 5,25 Gb dat, které si zřejmě hned tak neužiju. Kdo mě zná, tak už ví, že v byrokratických věcech mám prostě smůlu! O nové vízum do Kanady jsem musela v obě covidu žádat hned 2krát a pokaždé složitě řešit, jak obsílku dostat kurýrem zpět z vídeňské ambasády do Čech díky nepředpokládaným situacím, dvakrát mi propadla letenka, kufr na Aljašku nikdy nedorazil, během pobytu na ní mi zrušili investiční konto pro podezření, že jsem daňovým rezidentem USA, atd. Pořád něco! A tak se raduju, když jednou nějaká byrokratická věc vyjde hned na poprvé jako třeba to nové daňové číslo!

Nalezení „ztraceného auta“

V některých věcech mám ale zase obrovské štěstí. Když byste zaparkovali auto na černo v podzemní garáži hotelu (na 1,5 měsíce), čekali byste, že ho tam za 2 roky zase najdete? Kamarád v tom hotelu pracoval a když byl jarní úklid garáží a všechna auta musela ven, tak mi ho přeparkoval. Poslední půl rok tam však už nepracuje, tak jsem se modlila, aby tam to auto stále bylo. Odtahovka a penále za odstavné parkoviště jsou v Kanadě hooodně drahé! Proto jsem se sem potřebovala z Aljašky dostat brzy, ještě před dalším jarním úklidem. Už asi rok mělo totiž i vybitou baterku, takže by mi ho nikdo nepřeparkoval, i kdyby chtěl.

Klíčky a baterku měl u sebe kamarád Brandon. Jedno odpoledne jsme udělali rychlou akci. Naložil mě i s nabitou baterkou přes noc do jeho pick-upu a vjeli jsme za nějakými hotelovými hosty (kteří měli kód od garáže na rozdíl od nás) dovnitř. Stálo tam vzadu, celé zaprášené a s napsaným nápisem prstem do prachu na skle „Merry Christmas“. A já měla opravdu radost jak na Vánoce, i když byl duben! Po těch 2 letech strachu a bezmoci ze mě ta obrovská tíže spadla! A druhé Vánoce jsem měla, když jsem otevřela dveře – bylo tam všechno přesně tak, jak jsem to před 2 lety opustila! Moje postel, šuplíky s oblečením, kosmetika. Dokonce i sušené borůvky a datle byly v pořádku, jak jsem později zjistila. Zkrátka jsem si připadala jako boháč! Na Aljašce jsem si 3 měsíce musela vystačit jen s příručním zavazadlem, protože můj kufr nikdy nedorazil. Lidi mě obdarovávali svým starým oblečením, abych tam nezmrzla, musela jsem žebrat i o zubní pastu, než jsem si na ní vydělala a nyní jsem měla zase všechno, v mém malém pojízdném království!

Brandon se rozhlédl garáží kolem, jestli nás někdo nesleduje, pak jsem otevřela kapotu, on tam šupnul baterku, utáhl ji a už jsme jeli na benzinku pro benzin, nafouknout kola a do myčky. Dolili jsme olej a pak jsem volala Jirkovi, místnímu automechanikovi z Canadian Tires, kdy bude mít čas mi autíčko zkontrolovat a vyměnit mi olej a olejový filtr. Po prohlédnutí zkonstatoval, že tam musíme opravit jen pár drobností, jinak je v pořádku. Prý ještě musel prohodit přední pneumatiky za zadní, protože z toho dlouhého stání v garáži pod tíhou motoru trochu „zešišatěly“. No já zase z toho 2letého stresu a strachu o něj málem zešedivěla!

Další věc co mě čekala, byla samozřejmě moje oblíbená byrokracie. V Kanadě je potřeba mít na auto povinné pojištění a z jiného úřadu registraci vozidla. Obě ty kartičky se někde za ty 2 roky ztratily. A tak jsem na Canmore Registry vyrazila pro novou kartičku registrace a paní na přepážce mi řekla, že mi ji může za $28 znovu vytisknout, ale nejdříve musí vidět růžovou kartičku pojištění. A tak jsem volala na různá telefonní čísla, abych se spojila se svým brokerem, přes kterého mám pojištění auta. Automat mě odkazoval na nějaké nesmyslné věci a neexistující telefonní čísla. Až jsem ztratila trpělivost a našla na ně e-mail z minulého roku. Ten zafungoval a už druhý den jsem měla v e-mailové schránce svoji kartičku pojištění. Na Registry jsem tedy jela znovu, ale tentokrát do městečka Banff v populárním kanadském národním parku. Tady si totiž na rozdíl od Canmore lze požádat i kartičku zdravotního pojištění Alberta Health care. K němu je zase potřeba doložit tu registraci auta z Alberty. Takže jsem nejdříve požádala o to znovu vytisknutí karty a když jsem ji měla, tak jsem teprve vyplnila žádost o zdravotní pojištění. Do 3 týdnů mi prý přijde poštou (ještě, že jsem si prodloužila ten P.O.Box na poště v Cannmore, $60 za 3 měs. nebo 180 za rok, kdyby to někoho zajímalo ).

Okanagan a práce na vinici

Momentálně pracuji už 4. týden na vinici v Okanagan valley, jak se nazývá údolí s nejmírnějším kanadským klimatem, usazené mezi dvěma horskými pásy a s krásnými jezery Okanagan a Skaha lake. V létě to tu je ráj broskví, meruněk, třešní, později pak hroznového vína, jablek a hrušek. Práci na vinici jsem tu měla sehnanou přes kamarádku už od března, kdy jsem byla ještě na Aljašce. Měla jsem tu strávit prací tu čekací dobu na další aljašskou sezonu (květen) a na kanadskou kartičku PR, která má za 1-3 měsíce dorazit poštou. Bez ní jsem na Aljašku nechtěla odjíždět, abych zas neměla problém vrátit se zpátky do Kanady. Stále jsem byla na vážkách, jestli to přece jen risknout. Až jsem se minulý týden dozvěděla od kolegyně Míši z Aljašky, že šéf na mě už nebude déle čekat a udělal výběrové řízení na novou pozici Safety Assistant. Takže bylo rozhodnuto. Zůstávám tedy v Kanadě. A přemýšlím, co dál.

Práce na vinici není procházka růžovým sadem, ohýbám celé dny hřbet a záda mě bolí i přesto, že cvičím každé ráno jogu. A nemluvě o tom, že jsem každý den po práci tak unavená a ráda vzpomínám na vlastně pohodovou práci na Aljašce v rybárně, i když to byly 12 hodinové noční směny 7 dní v týdnu. Alespoň o nás bylo postaráno, nemuseli jsme přemýšlet, co si budeme vařit k večeři, kdy si vypereme prádlo nebo uklidíme v ubikaci. Všechno jsme měli zařízené. Tady mi nyní nezbývá než stíhat všechno sama a někdy uvařit i pro pana domácího, starého Čecha, který sem emigroval v 68 a já u něj teď bydlela. Zvykla jsem si na rutinu ráno vstát, zacvičit si, pracovat celý den venku (to je přece to, co jsem chtěla po 3 měsících zavřená v rybárně na Aljašce), pak přijít unavená domů, uvařit večeři, přichystat se do práce na druhý den, a tak pořád dokola. Ale nyní se situace změnila. Přišly mi totiž konečně poštou nové lezečky! Místní skalky v parku Skaha Bluff s metamorfovanou rulou jsou totiž jednou z nejlepších lezeckých lokalit Kanady! A já jsem sem přijela primárně kvůli lezení! Jenže na moji atypickou nohu jsem zatím nesehnala jiné boty, než moje oblíbené Ocuny Ozone. A to je bohužel česká značka. Podařilo se mi je objednat přes www.tradeinn.com a za 3 týdny tedy dorazily za mnou do Kanady! Jupííí! Tak hurá na skálu – po půl roce nelezení! No co vám budu povídat. Bylo to krušné a vzrušující zároveň! Jenže to byla sobota, volno v práci. Ve všední dny jsem tak vyřízená, že nemám ani na lezení pomyšlení. Začínám vážně uvažovat, že bych měla změnit práci, případně i působiště, protože mi tu chybí moji kamarádi z Canmore.

Pokud jste dočetli až sem, tak už vás nebudu dále zahlcovat detaily ze svého nového života v Kanadě (nikdy bych nečekala, že moje první práce jako „polokanaďanky“ bude zrovna jako dělník na vinici!). Napíšu zase, až dojde k nějaké změně a „kariérnímu posunu“. Kdo by toužil ještě po dalším čtení nebo se dozvědět více o životě v Kanadě, může pokračovat níže odkazy na další články.

Kdo by chtěl podpořit moje psaní a finančně ho ocenit, může mě pozvat na virtuální kafe. Děkuji 🙂

---

Moje cesta ke kanadské rezidenci – více čtení pro vás:

1. Working Holiday visa
2. Kanadské listy (2017-2018)
3. Zápisky z kanadských hor (2019)
4. Bláznivý covid rok 2020
5. 2. covid rok 2021
6. Zápisky z rybárny na Aljašce (2022)