Stěhování z Okanaganu do Squamish

Už je to 5 dní,  co jsem se z horkého léta v Okanaganu přestěhovala o 700 km dále na západ do Squamishe. Městečko na pobřeží mezi Vancouverem a Whistlerem je Mekkou kanadského lezení. Oproti lezecké lokalitě Skaha Bluffs v Pentictonu je tu větší variabilita lezeckých cest, od spár, přes rajbasy, stěnové lezení až po dlouhé vícedélky a to vše po krásné žule.
Ve Skaha jsem si lezení zamilovala, ale letní teploty kolem 35’c nepředstavují ideální lezeckou podmínku, a tak jsem se sbalila, rozloučila se s českým dědou Pavlem, u kterého jsem 3 měsíce bydlela, a vyrazila za novým dobrodružstvím.

Po cestě jsem se stavila v Marble kaňonu u města Kamloops, kde jsme se v kempu setkali s jedním z mých spolulezců ze Skaha a zalezli jsme tu pár vícedélek. The Goat (Koza) se svými 635 metry a 19 délkami je jedna z nejdelších sportovek v Kanadě vůbec. Přitom má obtížnost pouze 5.9, takže je ideální i pro méně zkušené lezce.  

Přes zapomenuté zlatokopecké městečko Lilooet s krásnou vyhlídkou z Red Rock trail a s několika zastávkami po cestě u vodopádů jsem nakonec dorazila až do Squamish. Právě včas na pohovor na novou práci v kaféčku na hlavní třídě. Nicméně začínat budu až za týden a mám tedy spoustu času na objevování místních skal a adaptovávání se na život na divoko v autě.

Městečko Lilooet z Red Rock trail (pěší túra 2 hodinky)

Na rozdíl od lezení ve Skaha v Pentictonu, kde jsem měla neustále problém sehnat spolulezce, se mi tady ve Squamish na první inzerát ve facebookové lezecké skupině ozvalo hned 7 spolulezců! A tak lezu každý den, zkouším místní lokality s rozdílným stylem lezení a užívám si prázdnin.

Po 5 dnech lezení a brzkého vstávání cítím, že by to chtělo dát rest day od lezení. A protože se přece nemůžu celý den jen tak flákat, hned vymyslím, že se pojedu projet na kole. Den zahájím jógou, kterou jsem teď bohužel musela dost omezit, protože při životě v autě a spaní na free camping po různých rušných místech není vždy možné najít prostor na cvičení. Při stoji na hlavě na jógové podložce však ještě netuším, jak naročná bude moje následná lehká projížďka na horském kole.
Jsem totiž v horském terénu začátečník. To víte, u nás kolem Hradce Králové to je placka, a tak jsem vždycky měla jen trekové kolo, na kterém mi to celkem šlo. 70 km žádný problém. Tady jsem zjistila,  že bude lepší,  když budu jezdit jen po „zelených“ bike trailech – to znamená po těch nejjednodušších, v podstatě pro děti.

Vyjíždím od Alice lake provinčního parku do místního lesa s trasami pro horská kola. Přístupová cesta lesem připomíná lesní cestu u nás za Hradcem. Pohoda. Pak se ale napojím na „modrou“ trasu! To znamená lehce náročnější než „zelená“. A už se ocitám na dřevěném mostku asi 25 cm širokém (úzkém!) a v panice zjišťuji, jak je těžké udržet rovnováhu na tak malém prostoru. Dýchej! Po stranách mostku je bažina, takže určitě nechci sjet dolů a spadnout do ní! Nehledě na to, že je mostek dost vysoko a určitě bych šla dolů kotrmelcem! Nakonec zvládnu 20 metrů dlouhý úzký chodníček překonat s pomocí jedné balancující nohy na mostku a se srdcem v kalhotách. Ještě sjezd dolů na rozcestí a už zastavuju s třesoucíma se kolenama a rozdýchávám svůj výkon.
Vysportovaná paní na celoodpruženém kole se vyřítí ze zatáčky, zastaví a dá se se mnou do řeči. Její tatínek prý pochází ze Slovenska. A měla bych prý jet stezku zvanou Rollercoaster, bude se mi prý líbit. A tak pokračuji dál na zmíněnou trasu na počest našich slovenských bratří. Ale přátelé, málem jsem tam padla za tu naši vlast! Už nikdy nebudu věřit paní na celopéru, která má všude obrovské chrániče a celoobličejovou helmu! Rollercoaster! To teda byla jízda!

Obtížnost jen „modrá“ – samé kořeny, kameny, hupsy, zatáčky ve sjezdu dolů a pak zas nahoru! Na těch 350 metrech trasy jsem zažila víc adrenalinu než při lezení squamishského 5.11c před pár dny! Kdo říká, že lezení je adrenalinový sport, tak asi ještě nejel v Kanadě po modré bike trail! Se smrtí v očích sjedu/sešoupu se posledním prudkým sjezdem a jsem ráda, že žiju. Velmi vážně uvažuji, že to kolo prodám. Takovýhle životní stres nemám zapotřebí!

Kdo umí jezdit na biku, tak se mi asi teď směje. V Kanadě jezdí po modré obtížnosti i děti! Já jsem sice celkem sportovně nadaná, ale zjistila jsem, že prostě nejsem žádný biker a že bych se měla zítra radši zas nasoukat do sedáku a navázat se na lano, abych zas nevymýšlela podobně blbé nápady jako dnes. Zbytek 15 km trasy jsem na střídačku dojela a dostrkala. Zabloudila jsem totiž omylem i na černou trasu (velice obtížná!). A to jsem už nadávala nejen na kolo, ale i na svoje postarší běžecké boty. Chybí jim totiž už protiskluzový vzorek na podrážce a při strkání kola jsem měla co dělat, abych neskončila v potoce.

Vyřízená zpátky na parkovišti skáču do jezera Alice lake a užívám si to navzdory tomu,  že se tu na rekreaci sešla snad celá Kanada.
Zítra ráno mám v plánu proklouznout do místního kempu a dát si tam po 10 dnech sprchu a konečně si umýt i vlasy. Kempování na divoko je holt někdy náročné. Jsem zvědavá, jak to budu zvládat, až začnu pozítří full time pracovat. Chybí mi tu takové zázemí jako nabízelo Elevation place v Canmore. Ale hory kolem jsou stejně dechberoucí.