Moje cesta k 1. práci na ropném poli u Fort McMurray

Kanadské ropné pole Athabasca, na severu provincie Alberta, je 3. největší naleziště ropy na světě (po Venezuele a Saudské Arábii). Město Fort McMurray je centrem celého dění. Býval to kdysi zlatý důl na rychlé vydělání velkého množství peněz. Pak cena ropy však klesla, ložiska ropného písku na povrchu se vytěžila a nyní se musí ropa složitým procesem získávat z větších hloubek země. Přesto je to stále oblast, která přináší Kanadě největší množství peněz a zaměstnává spousty lidí. Že se tam nakonec dostanu i já, by mě ještě ani před pár týdny nenapadlo. Vždycky mě lákala kontroverzní témata, proto jsem chtěla zažít zkušenost na ropném poli. Toto průmyslové odvětví totiž stojí za mnoha ekologickými a zdravotními problémy. Je jedním z největších producentů skleníkových plynů a velkého množství toxického odpadu. Přesto na ropě stále stojí dnešní moderní svět.

Poprvé jsem o práci ve Fort McMurry slyšela před 9 lety od jedné kolegyně z kuchyně restaurace, kde jsem tenkrát v kanadském městečku Canmore pracovala. Byla prý zaměstnaná jako sekuriťačka na vstupní bráně do areálu ropného dolu za 30 CAD/hodinu a rozhodně se nepředřela. Já pracovala v restauraci za 15 CAD/hod (+ dýška). Čas běžel a já vystřídala několik různých zaměstnání, až jsem se konečně složitým procesem dopracovala až ke kanadské rezidenci (4.4.2022). 

Tu zimu jsem pracovala 3 měsíce na Aljašce v rybárně, odkud jsem sepsala sérii 13 článků (řazeny v opačném pořadí v odkazu) popisujících život v kempu a práci v rybím masokombinátu huntujícím přírodu. Nečekala jsem jaký ohlas články vyvolají a těšilo mě číst zvídavé a inspirující komentáře. Jeden ze čtenářů mi poslal odkaz na článek o ropném průmyslu v Kanadě –  stejný koncept života v kempu jako v rybárnách na Aljašce (společné ubytování a jídelna mimo normální civilizaci). Poškozování přírody zde probíhá ještě ve větším měřítku. Chtěla jsem to vidět na vlastní oči. Jenže jak se tam dostat? Posílala jsem životopisy do různých společností, které se starají o lidské zdroje na ropných polích. A nic. Jen pár e-mailů se vrátilo, že nikoho teď nehledají. Nechala jsem to plavat. Nečekala jsem, že o půl roku později se tam ocitnu v podstatě bez vlastního přičinění.

V lednu 2023 jsem už byla frustrovaná ze svých stresujících a málo placených prací, které jsem doposud v Kanadě měla v různých restauracích a kaféčkách. Chci tohle dělat do konce života?, ptala jsem se sama sebe. Odjela jsem na téměř 3 měsíce do Mexika pročistit si hlavu. A jak se to tak stává, když má člověk čas přemýšlet o sobě, přijela jsem zpátky rozhodnutá udělat změnu ve svém životě. Už dlouho jsem vymýšlela, co bych mohla v Kanadě dělat, když tu nemám žádné uznatelné vzdělání. Svůj červený diplom z magisterského studia na univerzitě v Čechách si můžu dát tak maximálně za rámeček na zeď (kterou vlastně ani nemám, když tady žiju v autě). Jenže znovu studovat školu v Kanadě se mi nechtělo a ani jsem nevěděla jaký obor, a žádné on-line podnikání jsem také nevymyslela, nějak na to nemám buňky.

A pak mi život přihrál na scénu pár okolností a lidí, které mě motivovali, a já se konečně rozhodla. Udělám si IRATA kurz – mezinárodní kurz výškových prací (rope access). Trvá týden a stojí jen 2.000 dolarů, což je v porovnání s kanadským školným úplně za hubičku. Posledních 10 let jsem vášnivý lezec a už jako děcko jsem pořád někde šplhala… A tak o týden později po návratu z Mexika už držím potvrzení o úspěšném absolvování kurzu. Praktický trénink byl poměrně fyzicky náročný a celkově byla spousta věcí, co se bylo potřeba, podle osnov IRATA společnosti, naučit. Dva z nás pěti účastníků si musí přijít zkoušku zopakovat jindy.

Nevěděla jsem moc, co si mám se svým nově nabitým certifikátem počít a prostě jsem začala hledat nějakou práci, kde IRATu vyžadují. Po čtvrt roce dovolené v Mexiku mi už docházely peníze na život v drahé Kanadě. Nečekala jsem, jak snadné bude sehnat práci. Ale o tom třeba někdy jindy… Výškové práce fungují projektově, což mi vyhovuje více než chodit do práce každý den na 8 hodin bez vidiny jakékoli změny. Člověk se musí neustále snažit hledat novou práci / nové projekty. Poslala jsem tak svůj životopis všude, kde se dalo. A najednou se mi ozvali z jedné firmy (ve středu), jestli můžu v pondělí nastoupit. Byla jsem sice 1.000 km daleko, ale to není v obrovské Kanadě žádná vzdálenost. A tak mám pár dní na sbalení věcí, udělání několika on-line přednástupových testů a podstoupení povinného testování na drogy, a pak už frčím z Okanagan údolí do Edmontonu, kde je sídlo firmy. V pondělí a úterý následuje celodenní školení, firma mi zaplatí i pokoj v luxusním hotelu, a ve středu mám už letět na ropné pole u Fort McMurray!

Prokousat se desítkami různých protokolů, poučení, pravidel bezpečnosti a testů mi dalo opravdu zabrat. Přezkoušeli si mě i z technik výškové práce, což pro mě bylo (čerstvě po kurzu IRATA) asi ze všeho nejjednodušší. Horší to bylo s různými technickými a fyzikálními on-line školeními například ohledně bezpečnosti práce kolem elektřiny. Nerozumím tomu ani v češtině, natož v angličtině, a na konci každého tématu byl povinný test. Zajímavé, ale zároveň děsivé bylo školení na témata „Nebezpečí chemických látek“:

• Křemičitý prach – to je asi to nejmenší, co vás může na ropném poli potkat (stejně jako při práci na jakékoli stavbě). O to horší můžou být následky díky podceňování situace (tzv. zaprášené plíce). Jde o jakékoli vdechování prachu třeba při zametání chodníku, řezání betonu, broušení, při práci v lomech, slévárnách, apod. Prach totiž obsahuje jemné částice minerálu oxidu křemičitého (který se nachází typicky v horninách), ukládá se v plicích a v dlouhodobějším horizontu způsobuje tzv. silikózu plic (dušnost, záchvaty kašle, záněty, bolesti na hrudi, horečky, namodralé zbarvení kůže) až rakovinu.
• Benzen – toxická karcinogenní látka. Hlavním zdrojem benzenu v ovzduší je automobilová doprava, průmyslová výroba, hutní průmysl a spalování odpadů. V Iráku bylo prokázáno, že lidé žijící poblíž ropných polí, často umírají na leukémii. Benzen se tam vyskytuje ve velké míře díky spalování plynu jako vedlejšího produktu těžby ropy. Zvyšuje krvácivost a oslabuje imunitní systém člověka. Dlouhodobé působení má za následky také poškození jater, ledvin a úbytek bílých krvinek.
• Radiace – po shlédnutí seriálu Černobyl je pro mě radiace dost děsivá věc. O to děsivější, že není vidět a přináší vážné zdravotní následky. Na ropných polích se prý používá při sváření obrovských tanků jako ukazatel, že tank těsní. Ve školícím videu nabádali sledovat kolem, zda jsou ventily trubek s nápisem radiace utažené a zda není trubka porušená. Pokud ano, je potřeba rychlé evakuace nejlépe po směru větru nebo kolmo na něj.
• Sulfan (sirovodík, H2S) – největší hrozba ropných polí. Vzniká jako odpadní látka při těžbě ropy. Působí na nervovou soustavu člověka a už malé množství je pro člověka toxické natolik, že selhávají plíce a srdce, dochází k zástavě dechu a rychlé smrti. Také hrozí riziko výbuchu, zejména při rychlém vytahování vrtných tyčí z vrtů. Každý musí povinně nosit monitor na měření sulfanu v kapse pracovního overalu.
• Riziko požáru / výbuchu – ke zpracování ropy se používá množství chemických látek, jiné vznikají samy jako vedlejší produkt celého procesu. Některé spolu můžou reagovat a vznítit požár nebo způsobit výbuch. Zakázány jsou tu proto mobilní telefony. Nesmí se nosit pod overalem ani mikiny s kapucí trčící ven – pro případ požáru. Pod pracovní overal se doporučuje nosit oblečení z vlny nebo bavlny, které se nepřiškvaří na kůži jako to je v případě syntetického oblečení.

Znělo mi to všechno dost děsivě a dobrodružně zároveň. Byla jsem opravdu zvědavá, co mě tam čeká. Na jaře a na podzim probíhají na ropných polích tzv. shutdowny. To jsou uzavírky jednotlivých segmentů kvůli jejich pravidelné údržbě. Těžba ropy probíhá dál, jen jsou pozastaveny některé části výroby. Pracovní prostředí je tak prý bezpečnější, riziko vzniká až při znovuspouštění produkce.

A jak vypadá takový běžný den na ropném poli? O tom napíšu zase příště …