Výškové práce v ropné rafinerii v Kanadě

Sedím na trubce s nápisem „diluted bitumen“ (= zředěná černá směs, ze které se vyrábí ropa a asfalt) s rozměrem asi 30 cm v průměru a potažené izolací proti zimním mrazům. Nyní je květen a je tu překvapivě dost teplo na to, že se nacházím na severním konci kanadské provincie Alberta. Pod protipožárním pracovním oblekem mám jen tričko a leginy. Moje nové pracovní boty s ocelovou špičkou mě ještě nepřestaly tlačit na kotníku a při každém kroku cítím nepříjemnou bolest. I na další povinné součásti pracovní výbavy si musím zvykat. Helma „hard hat“ je tak tvrdá a nesedí mi na hlavě, že mi z ní někdy začnou brnět spánky a musím si ji povolit, aby se mi hlava úplně neodkrvila. Je mi totiž široká a když si ji neutáhnu, tak mi klinká na hlavě a sjíždí do stran, když potřebuji něco podlézt nebo se sehnout. Když si ji tedy utáhnu tak, abych neměla volná místa na stranách hlavy, tak se mi zas zařezává do čela. Vůbec mám pocit, že firma přes kterou tu jsem, nevede pracovní výbavu pro menší velikosti. Dostala jsem jedny pracovní rukavice velikosti S (a to mám na holku celkem velkou ruku) a ty si musím opatrovat, protože ve skladu náhradního materiálu jsou jen od velikosti L a výše. Sedák mi naštěstí celkem sedí, i když by mohl být také trochu menší. Ale už je to velikost 0 (vyrábí se jen 0, 1 a 2). Zřejmě ještě nepracuje v odvětví výškových prací dostatek žen, aby byla firma Petzl motivována k výrobě menších velikostí pracovních pomůcek. Povinné ochranné brýle jsou mi také velké, takže okrajová zvlněná část plastových skel mi zasahuje do vidění a motá se mi z toho hlava. Je to jako byste si vzali dioptrické brýle, i když žádné dioptrie nemáte. Brzy jsem naštěstí našla jiné, které se povalovaly v umývárkách a hned jsem je s radostí sbalila. Bez brýlí se tu totiž člověk za oplocenou hranicí nesmí pohybovat.

Jsem vyčerpaná. Pracujeme každý den 12 hodin. Bolí mě předloktí a ramena. Musím říct, že výškové práce jsou celkem fyzicky náročné. Hlavně když to člověk ještě pořádně neumí a hodně všechno tahá rukama. Ale myslím, že to bude jako s lezeckým sportem, kde začátečníci nadměrně používají sílu rukou, místo aby se vzepřeli na nohách. Jsou pak mnohem rychleji unavení než zkušení lezci, kteří používají více pozici těla k udržení balancu. V práci „rope access“ (výškovky) se také používá termín „climbing“ (= lezení), ale je to úplně jiná technika lezení, protože vlastně nelezete po skále, ale spíše ve vzduchu s popruhem jako vzpěra pro nohu a přitažení se na rukách. Na ropném poli se pak navíc prolézá mezi trámy toho železo-betonového monstra, někdy po břiše po trubkách, někdy mezi elektrickými kabely.  Ani nevím, k čemu konkrétně ty všechny stavby a komíny kolem slouží. Nevěděl to ještě nikdo z mých kolegů, kterých jsem se ptala. Vždycky jsem jen dostala odpověď, že tam se ten bitumen asi nějak něčím ředí, nějak se to chladí a pak někam odvádí. Výroba ropy je tak složitý proces, že normální externí pracovníci netuší, která věž nebo tanky k čemu slouží. Nestarají se o to. Udělají na tom jen svoji práci (izolaci, elektriku, zedničinu, lešení). Jako součástka v celém systému. I my tu pracujeme jen na jedné části. Je nás celkem 15, polovina z toho výškáři. Děláme „fireproofing“.

Když mi při náboru řekli, že budu dělat fireproofing, úplně jsem nerozuměla, co to konkrétně obnáší. Více informací jsme k tomu nedostali. Představovala jsem si, že budeme něco instalovat ve výšce na prevenci proti požáru nebo protipožární záchranu lidí. Kdybych věděla to, co vím teď, tak bych si asi dvakrát rozmyslela, jestli sem chci jet. V podstatě totiž natíráme štětcem betonovou nosnou konstrukci epoxidovou pryskyřicí. Co to vůbec je jsem si vygooglila až po prvním dni v práci, kdy jsem tím 12 hodin natírala sloupy ze země a večer se mi motala hlava tak, že jsem měla pocit, že jsem opilá a bolelo mě v krku jako při angíně. Epoxid je syntetická kapalina, která po smíchání složky A a B vytvoří po zaschnutí tvrdý ochranný lak. Takto ošetřený materiál je pak vysoce odolný vůči vodě i horku (proto se naše práce tady nazývá fireproofing = aplikování ochrany proti požáru). Epoxid je chemikálie, na kterou může mít každý jinou reakci. Mezi typické příznaky alergické reakce patří podráždění očí, zarudnutí nebo otok kůže. Vdechování výparů je také škodlivé, i když není blíže specifikováno jak hodně. Při aplikaci (hlavně sprejem) je potřeba použít celotělový ochranný oblek a obličejovou dýchací masku, aby se aerosol neusadil na plicích a nezalepil je. Když jsem tak viděla kolegy poprvé, tak jsem myslela, že vidím kosmonauty připravující se na start do vesmíru. Navíc viseli na lanech ve 2. patře podél železo-betonové konstrukce a já nemohla věřit vlastním očím, že k tomuhle jsem se dobrovolně upsala! Po prvním dni jsem byla zoufalá. V krku mě pálilo, dvojité rukavice celé oblemcané a ztvrdlé epoxidem, a s vidinou toho, že to samé budu dělat houpající se na laně s nohama ve vzduchu a ještě v tom horku v celoobličejové masce po následující 2 týdny!

Oddechla jsem si, když nám další den epoxid došel. Než nám přijde nový, tak se máme všichni vrhnout na scaling (= čištění betonových sloupů, které předchází nátěru/nástřiku epoxidem). Ocelovým kartáčem drhneme směs betonu a bůhvíčeho. Práší to tak, že není vidět ani na půl metru před sebe. Musíme mít obličejové masky, protože prach je tak jemný, že se nedá bez masky dýchat, a zase ten kosmonautský bílý oblek z tyveku. Za chvíli se rozeřve alarm na mém monitoru plynů, který musíme mít každý připnutý na pracovním obleku. Monitor měří hladinu životu nebezpečného sulfanu, oxidu uhelnatého a kyslíku. Začnu trochu panikařit, co se děje. Přiběhne ke mě somálský kolega a alarm vypne. Uklidní mě, že to je tím, že mám výdechový otvor masky příliš blízko k monitoru a ten si myslí, že klesá hladina kyslíku v prostoru pod normální hladinu 20% a spustí alarm. Pokračuji tedy dál v drhnutí sloupů, podlézám konstrukce, přelézám lešení, abych se dostala do každého záhybu. Ruka mě už brní. Je tu šero z prachu, kolegy vidím kolem jen matně a neustále trčícími filtry masky o něco zadrhávám. Najednou se mi dostane i dovnitř masky ten jemný prach a mám pocit, že se zadusím… panika…musím pryč, na vzduch..nic nevidím…ztrhávám masku, vykašlávám prach a běžím směrem, kde tuším východ. Už je zase světlo, potkala jsem i kolegy ve stejně bláznivém obleku, stále vykašlávám prach a oni se mě ujmou, pošlou mě dát si pauzu a uklidnit se. Proboha, to jsem si myslela, že nic horšího než být zalepená epoxidovou pryskyřicí být nemůže! Na školení před odjezdem se nás ptali, jestli nemáme klaustrofobii, když si nasadíme masku …. Tak ještě jeden takovýhle zážitek a asi ji mít budu!

Třetí typ práce, co tu děláme je utěsňování spár silikonem mezi betonem a železným obložením. Ze začátku jsem celá opatlaná od toho silikonu, protože ho z visu na laně rozmazáváme prstem (v rukavici). Je to nejrychlejší a nejjednodušší. Zkoušela jsem to i jakousi stěrkou, ale brzy mi vypadla z kapsičky, když jsem o ni zavadila popruhem celotělového sedáku. Tahle práce se ukázala jako „nejčistší“ a nejpohodovější. Jediné úskalí bylo nezaseknout se v malém prostoru mezi železnými trámy a tlustými elektrickými dráty svázanými do svazku. Jednou jsem se tam zasekla i helmou a nemohla jsem ven. Další možný podnět ke vzniku klaustrofobie 🙂 Když jsem si pak po několika dnech myla vlasy, silikon šel ještě jakžtakž vyčesat, ale pramínky zpevněné epoxidem jsem musela ustřihnout.

Nikdy jsem nebyla kutilský typ, natírám teď asi potřetí v životě (když nepočítám 8 let výtvarné výchovy v ZUŠ), silikon držím v ruce poprvé a mám radost, že to není zas taková věda, jak se mi to zpočátku zdálo. Všechno se dá naučit. I na tu celoobličejovou masku si už zvykám. Když si ji zrovna správně nasadím a utáhnu, tak to je lepší než polykat prach. Jsem tu jen na 2 týdny, tak to nějak přežiju. Zvládla jsem už horší věci. A kolegové jsou moc fajn, trpěliví a je s nimi sranda.

V příštím článečku trochu popíšu, jaký tu je život v kempu, režim a opatření v souvislosti s ropným polem.