Práce v uhelném dole

Po skončení 2,5-týdenního projektu v ropné rafinerii pokračuji na jiný zajímavý projekt – do černo uhelného dolu. Asi si říkáte: Co tam bude proboha dělat? Jen abyste ještě věděli, nikdy jsem nebyla nijak výjimečně manuálně zručná. Hřebík jsem většinou zatloukla nakřivo a silikonovou pistoli jsem držela v ruce minulý měsíc poprvé. Umím maximálně tak opravit píchlou duši u kola, což mě kdysi dávno naučil můj bývalý přítel-cyklista.

Pro svoji novou 10-denní práci v uhelném dole jsem znovu (stejně jako pro práci v ropné rafinerii) potřebovala projít několika hodinovým on-line školením o bezpečnosti. Na konci každé sekce byl povinný test. Na jednu stranu mě štvalo strávit tolik času neplacenými pracovními školeními, na druhou stranu se člověk dozvěděl docela zajímavé věci o elektrice, nebezpečí toxických plynů a o fungování pracovišť jako jsou uhelné doly obecně. Musela jsem také projít jednodenním školením Confined Space Entry (Vstup do stísněných prostor). Nejde jen o to, že si člověk může nějakým traumatizujícím zážitkem vytvořit klaustrofobii, ale kurz se zejména snaží ukázat na nebezpečí vzniku toxických plynů v těchto uzavřených prostorách. Jedná se právě např. o různá sila, doly, tanky, kanalizace, kde díky nedostatku kyslíku vzniká metan, oxid uhelnatý a sirovodík. Nikdy jsem nebyl žádný velký chemik, takže jsem na kurzu seděla s očima na vrch hlavy. Lektor popisoval případ, kdy se pracovník kanalizace spustil dovnitř, aby tam něco opravil. Tzv. watch (= jeho kolega, který zůstal nahoře, aby na něj dával pozor) najednou spatřil, jak muž zezdola rychle leze po žebříku nahoru, rudý ve tváři a lapá po dechu a pak najednou spadl ze žebříku zpátky dolů. Watch začal tedy volat o pomoc dalšího kolegu. Ten rychle slézá dolů, aby pracovníka v kanalizaci zachránil. Nahoru se však už nevrátil. Watch začal volat o pomoc znovu, přiběhl další pracovník s celoobličejovým respirátorem a spustil se po laně dolů do tmy. Když se ani on nevracel, spustil se dovnitř poslední muž, tentokráte v celotělovém ochranném obleku a s dýchací maskou dotovanou kyslíkem z nezávislého zdroje. Postupně se podařilo dostat všechny 3 muže z kanalizace, nicméně jenom jeden z nich přežil. První dva byli vystaveni tak vysoké dávce sulfanu (sirovodíku), že jim zanedlouho selhaly plíce a srdce.

Sulfan (H2S) je velkým nebezpečím jak v ropných rafinériích, tak i v uzavřených prostorech bez přístupu kyslíku, kde může vznikat přírodními procesy jako je tlení, tak i chemickými reakcemi s jinými látkami jako ve výše uvedeném příkladu kanalizace. Lidé často lijí do kanalizace chemikálie, které by tam neměli být a ty pak spolu reagují a vznikají nové nebezpečné, třeba i třaskavé směsi. Jako ochrana proti malému množství sulfanu by měl pomoc respirátor (full mask – celoobličejový jako ochrana i pro oči, nebo half mask – jen takový náhubek s filtry). Respirátory pomáhají i v prašném prostředí nebo při sváření kovů jako ochrana proti vdechování výparů. Právě sváření mělo být hlavní náplní pracovního projektu v uhelném dole na jihu Kanady.  A tak jsem se musela povinně objednat na „Mask fiting“ (zkoušení masky – respirátoru). V autorizovaném místě mě nasadili jednu ze spousty masek, co tam měli, a připojili ji hadičkou k počítači. Já jsem měla za úkol dýchat normálně, pak rychle, pak kroutit hlavou, pak zhluboka dýchat v předklonu, nakonec mluvit (čemuž stejně není přes masku rozumět). Zkusila jsem takhle 3 různé masky, až počítač ukázal minimální únik/vnik vzduchu, zaplatila jsem za zkoušku $65 s tím, že za 2 roky musím přijít na přezkoušení (a samotnou masku by pak měl poskytnou na vlastní náklady zaměstnavatel). Nevím, jak to je v Čechách, ale tady v Kanadě musí mít člověk na všechno papír, kurz nebo potvrzení. Bez toho nemůže být někdy ani vpuštěn na pracoviště.

Po několika hodinových on-line školeních, mask fitting proceduře, Confine Space kurzu a půldenním setkání v centru pro výuku výškových kurzů, kde si nás přezkoušeli, můžeme konečně odjet za prací do uhelného dolu. Ubytování máme zajištěné opět v kempu v dlouhých budovách,  každý vlastní mini-pokojík se sdílenou koupelnou. Jídelna překypuje vším možným na co si vzpomenete… teplá jídla, salátový bar, ovocný bar, nápojové automaty, spousta druhů sladkých koláčků, muffinů, buchet, zmrzlina. Tenhle život v kempech mě fakt baví. Člověk skončí unavený v práci a nemusí se starat o to, co si doma uvaří k večeři a co na druhý den k obědu do práce. Všechno dostane naservírované pod nos a na náklady zaměstnavatele.

Co se konečně týče práce v uhelném dole, opět jsem vůbec neměla tušení, co tam asi tak budu dělat. Vyžadoval se IRATA certifikát a ten mám, takže jeduuu 🙂 Ukázalo se, že polovina pracovníků jsou svářeči a druhá polovina (ti co mají jen IRATA) jsou v podstatě jejich pomocníci. První den jsem pomáhala přímo šéfovi, který se na laně nasoukal do tak malé šachty, že jsem myslela, že už nevyleze. Štěkal na mě povely, co mu mám dolů do malého otvoru podávat nebo spouštět na laně, podle toho jak byl zrovna hluboko.  Já neznám názvy těch různých nářadí ani v češtině, natož v angličtině. Bylo to tak trochu stresující a bylo mi do breku, protože jsem si připadala jako úplný tydýt. Někdy jsem musela vyběhnout z jednoho sila 70 metrů nad zemí do druhého (propojené úzkým mostkem) a ptát se kolegů, co že to po mě ten šéf chce a kde to najdu. Milá supervizorka mě uklidňovala, že náš šéf je trochu nervák, ať si z toho nic nedělám. Také ho trochu tlačil čas, protože celý projekt opravy ocelových plátů na různých částech dolu měl být hotový za 10 dní. To je doba, na kterou důl zastavil provoz (tzv. shutdown), aby se mohly uskutečnit veškeré opravy.

Druhý den jsem si oddechla, když jsem byla přiřazena k jednomu týmu s pohodovou holčinou jako lídrem. Jako výškař 1. stupně (začínající) jsem pomáhala vytáhnout nahoru obrovskou síť a zavěsit ji pod pásy, po kterých normálně jede hornina s uhlím na zpracování. Síť měla zachycovat zbytky, které by mohly spadnout ze stroje na svářeče zavěšené pod ním na lanech. Pak jsme připravovali nezbytnosti pro svářečskou práci jako různé kabely, generátory na elektriku, hadice, odsávače vzduchu. To bylo naší náplní práce po další 2 dny, protože polovinu dne zabralo čekání na permit = povolení z vyšších oddělení. Další den se musel stroj z nějakého důvodu spustit, takže se naše síť okamžitě naplnila hromadou drtě a uhlí a musel se volat obrovský bagr, který nám síť zase vyprázdní. Trochu kocourkov, který mi připomínal situaci na ropném poli. Po 3 dnech mohli svářeči konečně začít pracovat. Na laně se spustili dolů do trychtýře sýpky, kde je potřeba opravit ocelové pláty stěn. Naše supervizorka a já zůstáváme nahoře na úrovni země a asistujeme jim spouštěním na kladce různého náčiní, které potřebují k práci. Není to nijak náročná práce a já se za pár dní naučím, kde se zapíná generátor, jaké svářečské tyčinky potřebují k odstraňování kovu (gauging) a jaké naopak ke sváření dohromady (welding), jaké disky chtějí k brusce apod. (Omluvte moje názvosloví, ale fakt nejsem svářeč a nevím jak se ty všechny úkony jmenují v češtině.)

Líbilo se mi, jak všude kolem svářečů lítají jiskry jako z prskavek na Vánoce a vůně výparů, kvůli kterým bychom měli mít správně všichni respirátor. Brzy se mě tak kolegové ze srandy ptali, kdy si udělám také svářečský kurz. To mě ale ani nenapadlo (jako ostatně spousta věcí, které teď dělám). Sváření mi přijde celkem nebezpečné s těmi všemi jiskrami a elektrickým proudem, natož sváření v uzavřených prostorech a zavěšená na laně! Zhrozeně jsem se dívala na sršící jiskry, dopadající na lana, na kterých viseli svářeči a z hrůzou čekala, kdy se přepálí a kluci spadnou dolů do tmy. Uklidnili mě, že tohle jsou speciálně vyvinutá lana odolná vůči vysokým teplotám.

Díky omezenému přístupu vzduchu do malého prostoru, jsme také museli monitorem každých 15 min. kontrolovat hladinu oxidu uhelnatého a zapisovat ji do speciálního protokolu. Vedení nám na to poslalo speciální osobu. Odvětrávání nebezpečných plynů z prostoru zajišťovali dva fukary s harmonikovitými vývody. A protože při sváření lítají jiskry a všudypřítomné uhlí dobře hoří, museli jsme mít po ruce také hadici s vodou a hlídat počínající plamínky. Po jednom takovém plápolání, které jsem hasila, se přivezli protipožární sítě a rozložily se pod svářeče.

Pracujeme 12 hodin denně, ale přesto nejsem unavená. Většinu času totiž sedím nad sýpkou a čekám na povely svářečů zespodu. Jediné co mě unavuje, je vstávání ve 4.30 ráno, ale těch 10 dní to klidně vydržím. Zejména když vím, že mám téměř dvojnásobný plat než minulý rok v kuchyni restaurace. Bylo mi trochu trapně, že nejsem z práce tak vyřízená jako svářeči. Jsem totiž zvyklá celkem dost pracovat a tady jsem si připadala trochu nevyužitá. Ale uklidňovali mě, že moje pozice je také důležitá, že jim to ušetří spoustu práce než kdyby měli pokaždé lézt po lanech nahoru a podávat si nářadí sami. Bylo mi jich také trochu líto. Po spousta-hodinovém visu na laně a sváření vypadali celí upachtění, zpocení a černí ve tváři. I když nejšpinavější jsem byla vždycky já – ani nevím, jak to jen dělám. Laškovali, že už jsem jedna z nich a že by mě měli naučit svářet. Zděšeně jsem se bránila. Měla jsem z těch lítajících jisker všude respekt. Pak mě kolega nenápadně nastrkal do nečekané situace: Pojď mi pomoct, vezmi si svářečský štít, koukej, takhle se to dělá …. a šup …už jsem měla tyčinku na gauging v ruce a skrz černé sklo štítu jsem viděla zelené světýlko na konci tyčinky, jak taví zdánlivě pevnou ocel, jejíž kapičky teď odkapávali dolů jako když teče láva z vybuchlé sopky. Fascinovalo mě to. Jiskry přes štít nebyly vidět, takže mě neděsili. Zapomněla jsem i na to, že pár minut předtím kolegovi propálili do kalhot overalu velkou díru v oblasti třísel. Celá scenérie se zeleným světýlkem za sklem štítu vypadala jako výjev z jiného světa.

10 dní tohoto projektu uteklo jako voda, která každý den smývala černotu z mojí uhlím ušmudlané tváře. Zase přišel čas hledat novou práci v tomhle vzrušujícím odvětí zvaném výškové práce. Jsem zvědavá, co bude mojí 4. prací a jestli bude stát za to o ní napsat další článek 🙂