Tak a máme zase za sebou další rok života. Musím přiznat, že jsem tentokráte moc článků na blog nesepsala, tak budu alespoň v této „ročence“ sdílet odkazy na ty články, co přece jenom nakonec vznikly. Rok 2023 byl pro mě doslova nabitý zážitky a ve znamení rozjezdu „nové kariéry“. Ano, už mě přestalo bavit vařit Kanaďanům kafe za minimální mzdu nebo se stresovat v restauracích v sezóně nájezdů hladových turistů. Všechno ale mělo svůj čas. Nejdříve jsem musela získat ještě další negativní zkušenost z restaurace hotelu v Canmore, přes Vánoce roku 2022. Jsem totiž dost houževnatá a tvrdohlavá. Ale ty „nešťastné“ Vánoce zlomily i mě. Uvědomila jsem si, že v této práci nemá smysl zůstávat a že to chce změnu. A tak, jak jsem psala v poslední ročence z roku 2022, že mám na jaro připravené vzrušující plány, odehrály se dříve, než jsem čekala.

Mexiko – 2 měs. cestování + 1 měs. lezení

Už v lednu 2023 tak odjíždím do plánovaného Mexika. Tedy plánované bylo jen lezení po skalách ve známé lezecké oblasti Potrero Chico v březnu. Měl tam za mnou dorazit kamarád Pavel z Čech. Takže ty předchozí 2 měsíce strávím cestováním po severozápadě Mexika s krosnou na zádech. Na pacifických plážích malého ale velice turistického letoviska Sayulita strávím jen necelý týden a pak prchám pryč od lidí. Mé povaze vyhovuje spíše klid a příroda než rušná místa s davy turistů. A tak jezdím mexickou veřejnou dopravou a navštěvuji jezera, kopce, hory, lezu s komunitou místních Mexičanů, jedu se podívat na kaňony u Chihuahua, kde se běhá známý ultramaraton Caballo Blanco. Nebyla to ale žádná dovolená, nýbrž intenzivní poznávání chudého severu Mexika se spoustou strastí. Přesouvala jsem se celkem rychle, takže jsem musela neustále hledat nové ubytování, autobusové spoje, plánovat další cestu, na plážích bylo 30°C, v kaňonu naopak 5°C a v noci sněžilo, měla jsem tu čest se poprvé setkat i s cestovately obávanými štěnicemi a nad mexickými Kordillerami při přeletu do Monterrey naše letadlo prolítávalo tak silnými turbulencemi, že jsem měla za to, že to je můj poslední let v životě.

Na konci února se nakonec šťastně shledávám s kamarádem Pavlem a začíná další intenzivní měsíc, tentokráte zaměřený na lezení po vysokých vápencových stěnách v Potrero Chico. Lezecké podmínky nejsou úplně ideální, ze spaní ve stanu jsem dost rozlámaná, ale i tak nakonec vylezeme na 140 cest. Jaro se pomalu blíží a tak přemýšlím, co dál dělat se svým životem. Při rozjímání v houpací síti vůbec vznikají ty nejlepší nápady … každopádně tenhle jím byl …

Zpátky do Kanady

Minulý rok jsem konečně po tolika letech úsilí získala kanadský trvalý pobyt. Můžu tedy dělat jakou práci chci, ale zároveň na žádnou lepší nemám kvalifikaci, protože Kanada evropské vzdělání neuznává. Na studium v Kanadě nemám peníze a ani znovu studovat nechci. Mám rada volnost a lezení – pro mě celkem jasné indicie, že bych se konečně měla pustit do dávného nápadu – začít výškové práce. Ale … všichni říkali, že to není práce pro ženskou… Takže mám přece jenom dál vařit kafe Kanaďanům? pfff …
Obepíšu a obvolám pár známých, abych jim vyjádřila svoje obavy a poptala se na informace. A z Mexika už odlétám se zarezervovaným místem na týdenním kurzu IRATA, zakončeným mezinárodně uznávaným certifikátem výškových prací! Musím říct, že pro lidi, co nelezou a neumí pracovat s lanem, musí být tento kurz hodně náročný. Viděla jsem, jak kluci jen se základními uzly bojovali první 3 dny, já bojovala spíš s anglickými pojmy platné legislativy regulující práci ve výškách. 🙂

Kanada – Penticton, Fort McMurray, Sparwood

V provincii Alberta je v dubnu ještě zima, tak odjíždím do mého oblíbeného údolí Okanaganu. Klima je tady podobné jako v Čechách, to znamená že i v brzkém jaru se tu dá lézt po skálách, ve skvělém provinčním parku Skaha. Moje první práce ve výškách bylo mytí oken v Kelowně. Nečekala jsem, že to bude tak fyzicky náročná práce a první týden jsem chodila domů (tedy do svého kempingového auta zaparkovaného na parkovišti) jak spráskaný pes. Po druhém týdnu jsem dostala nečekanou nabídku práce na ropných píscích na severu Kanady. Měla jsem z toho takovou radost, že jsem sepsala samostatný článek tady. První zkušenost v ropném průmyslu zaměřená na protipožární ochranu v rafinérii byla celkem tvrdá, a tak už s menším nadšením jsem sepsala druhý článek. Ale protože mám smysl pro dobrodružství a také asi trochu masochistické sklony, jela bych tam znovu. 🙂

V ropné rafinerii u Fort McMurray jsem strávila intenzivní necelé 3 týdny a hned zamířila na další pracovní projekt do černo-uhelného dolu ve Sparwood. Za těch 10 dní jsem si vydělala stejně jako za 3 měsíce vaření kafe Kanaďanům. Sice jsme pracovali přesčasy každý den, někdy i 14 hodin a chodili jsme večer zpátky do kempu černí od hlavy až k patě, ale i tak jsem si říkala, že moje rozhodnutí pro novou kariéru stálo za to!

Kanada – Calgary, Vancouver, Squamish, Banff

V červenci začínám pracovat pro stejnou malou firmu, jako jsem minulý rok v listopadu pomáhala na opravě nejznámějšího kanadského hotelu Fairmont v Banff národním parku. V městě Calgary to byly víceméně kratší pár-denní projekty více technicky zaměřené. Učím se tak pracovat s různými bruskami, rázovými utahováky, příklepovými vrtačkami, a podobnými mě neznámými věcmi. Také míchám beton, protože děláme hodně oprav omítek a balkonů. Zjišťuji, že pojem „výškové práce“ je velice široký a člověk musí umět spoustu činností, pokud se vyloženě nespecializuje na jedné pozici. Některé činnosti také shledávám jako celkem nebezpečné. Například na předchozím projektu v uhelném dole kolegovi ujela ruka s ruční bruskou a přeřízl si lano, na kterém visel. Naštěstí jenom jedno, druhé ho o 2 metry níže zachytilo, jinak by projel 70 metrů hlubokou šachtou dolů na zem.

V srpnu odjíždíme s kolegy a šéfem na 2 měsíční projekt do Vancouveru. Všichni jsme lezci a šéf z nás nejvíc, tak je jasné, že ubytování musí být ve Squamish – městečko hodinu jízdy na sever od Vancouveru, známé v lezecké komunitě pro vícedélkové lezení po žulovém masivu Stawamus Chief a v přilehlých kaňonech po sportovně zajištěných linkách. A tak každý den vstáváme v 5 ráno a jedeme směr Vancouver pracovat na střeše kongresového centra Canada Place z bílého PVC ve tvaru plachetnice. Protože se nám projekt dobře daří, už třeba ve 14 hodin ťuká šéf na hodinky, že už musíme pro dnešek balit a vyrazit zpět do Squamishe, protože už je čas lézt. Párkrát se dokonce stane, že dostaneme volno od práce a místo toho se jede do skal. A tak jsme placení za lezení místo za práci. Připadáme si skoro jako profi-lezci sponzorovaní za naše výkony 🙂 Jestli jsem dostala víc než Alex Hannold nebo Adam Ondra spekulovat nebudu, každopádně to bylo další super lezecké léto v Kanadě.

A v říjnu jsme se přesunuli na další projekt, tentokráte po roce zase do Fairmont hotelu v národním parku Banff. Právě včas, abychom si ještě užili lezení v krásné podzimně zbarvené krajině Skalistých hor. Opět každý dostane hotelový pokoj v hodnotě $1.500/noc a jídlo v kantíně zdarma. Na to, že jsem v Kanadě prakticky „bezdomovec“ si tu teda nežiju špatně … zase máme přístup i do vířivky a venkovního vyhřívaného bazénu s výhledem na horské hřebeny.

V listopadu ještě pár týdnů přetrpím práci na stavbě nového paneláku ve městě Calgary, v -15°C lana i ruce mrznou fest. A pak už na svoje narozeniny odlétám na týden do amerického Kentucky, lézt s kamarádem po krásném tvrdém pískovci proslulé Red River Gorge. Práce na zimu mi v Kanadě ve zlatém dole nevyšla, ale stejně nemám ráda zimu a tak balím saky paky, zazimuju svoje kempingové autíčko a letím do Čech, navštívit po 2 letech rodinu a přátele. Plány moc nemám, ale určitě se něco vyvrbí…nudit se v životě neumím … Láká mě práce v Kataru nebo Saudské Arábii. Tam je i v zimě pěkně teplo 🙂