Spolujízda Toronto – Calgary aneb Ne vždy jde vše podle plánu

Na konci června jsem se rozhodla že už bylo dost pobytu ve městě Toronto a je nejvyšší čas přesunout se do kanadských Skalistých hor (Canadian Rockies). Nikdo přece nechce trávit léto, jakožto nejkrásnější období roku, v horkem rozpáleném velkoměstě. Nejsem z těch kteří při svém cestování navštěvují města. Raději dávám přednost přírodě a horám.  Malé městečko Canmore, kde jsem strávila přes rok svého pobytu na Working Holiday Visa pro mě tedy bylo jasná volba. Krásné tamní příroda kolem uchvátila už nejednoho cestovatele a fotografa. A tak se vydávám vstříc svému letnímu dobrodružství, aniž bych věděla že už jen samotná cesta z Toronta bude celkem dobrodružná.

Po Evropě je nyní velice rozšířená spolujízda přes Blablacar, v Kanadě můžete využít několika webových stránek a aplikací jako je Kangaride.com, Pop Rideshare.com, či ShareYourRide nebo najít spolujízdu pomocí skupiny na facebooku já jsem to udělala já. Našla jsem FB skupinu Rideshare Canada …, kde jeden z řidičů nabízel spolujízdu z Toronta do Calgary a to za pouhých 80 CAD! To je velice slušná cena vzhledem k tomu, že letecké spojení z Toronta do Calgary stojí kolem 350 CAD a autobus společnosti Greyhound 240 – 280 CAD. Ihned jsem tedy dotyčnému napsala zprávu, že bych se s ním ráda svezla a domluvili jsme detaily.

Měli jsme sraz na recepci jednoho hotelu u letiště v sobotu v 6 hodin ráno. Odtud budeme ve čtyřech lidech vyjíždět směr Calgary, tedy dlouhých 3.500 km, což znamená minimálně 3 dny jízdy. Upozornila jsem řidiče předem, že mám jednu velkou krosnu a jeden střední batoh. S úložným prostorem by prý problém být neměl. Nicméně zřejmě ještě asi nevěděl, že spolucestující holčina Sofie bude mít stejně obrovský batoh a k tomu velkou kytaru a mladý kluk Julien z Quebecu tři malé kufry a jeden batoh a housle k tomu. Napěchovali jsme vše do auta, které poté doslova praskalo ve švech. Sofie seděla s kytarou na klíně vpředu, já s Julienem jsme se mačkali vzadu, každý asi na 30 cm místa na sezení, protože mezi námi byly až do stropu navršená zavazadla. A tak vyrážíme na cestu a já si říkám, že se musí něco stát, jinak takhle dlouho nepřežiji. Ramena jsem měla sevřená mezi zavazadly a okénkem auta a pod nohami ještě svoji tašku, takže jsem musela mít nohy pokrčené na sedačce. V této pozici bych určitě 3 dny nevydržela.

A brzy se opravdu něco stalo. Neujeli jsme ještě ani tisíc kilometrů od Toronta a už začalo naše napěchované auto nadskakovat a ucítili jsme zápach spálené gumy. Zastavili jsme u krajnice, abychom zjistili, že pravá přední pneumatika je celá propálená. Čínsko-kanadský majitel auta ihned začal telefonovat se svojí pojišťovnou, aby zjistil co se za dané situace dá dělat. Bohužel jsme právě projížděli kolem obrovského Superior Lake, posledního z Velkých jezer, a krajina kolem vypadala trochu jako na divokém Yukonu. Obce kolem silnice byli jen malé vesnice a do nejbližšího velkého města Thunder Bay to bylo ještě 500 km. Paní z pojišťovny říkala do telefonu, že odtahová služba by pro nás mohla přijet asi za dvě a půl hodiny.

Nikomu se nechtělo čekat takovou dobu u silnice, uprostřed ničeho. Lidé v Kanadě jsou naštěstí velice milí a nápomocní. Tři mladíci, kteří kempovali vedle jezera, se nás přijšli zeptat, zda nepotřebujeme pomoct. Potřebovali jsme. Mags, náš čínsko-kanadský řidič, byl očividně manuálně nepoužitelný a Julien se snažil zvednout auto na heveru, ale špatně ho pod auto založil, a tak když sundal pneumatiku, auto se zhouplo, naklopilo se k jedné straně a pak se zabořilo do krajnice. Bezva. Naštěstí si s tím 3 kluci uměli poradit a za chvíli jsme už měli nasazenou rezervní pneumatiku. Ta je však v Kanadě oproti originální pneumatice poloviční, slouží pouze jako záchrana na dobu nezbytně nutnou, s dojezdovou vzdáleností maximálně 100 kilometrů do nejbližšího servisu a za maximální rychlosti 80 km/h. Poděkujeme místním za pomoc, na tempomatu nastavíme rychlost 60 km/h. (vzhledem k váze našich zavazadel v autě) a takto pomalu vyrážíme po dálnici dál k městu Thunder Bay.

A tak začíná zábavná na část naší cesty. Aby toho nebylo málo, náš kanadsko-čínský řidič Mags a Julien se začnou dohadovat  o ochraně práv zvířat. Julien je totiž vášnivý vegan a Mags má zase rád maso a řetězec McDonald´s, ale i svého psa a další (chce si prý založit business na pomáhání týraným psům), což podle Juliena spolu nekoresponduje. Jeho hloupé argumenty o veganství vytočily našeho řidiče do takové míry, že zastavuje na nejbližší benzinové stanici a našeho milého spolucestujícího vysazuje u Tim Horton´s, což je typický kanadský fast food řetězec. Dále tedy pokračujeme jen ve třech lidech se vzpomínkou na Juliena, jak pobíhá po Timovi Hortonovi a ptá se všech lidí, kterým směrem jedou a zda by ho nesvezli. Potřebuje do Vancouveru, což je na druhé straně Kanady. Má to tedy ještě docela pěkný kousek cesty. Nicméně mě se vzadu lépe dýchá, protože jsme o jeho 4 zavazadla lehčí.

Městem Thunder Bay projíždíme kolem 6. hodiny ranní, kdy je v našem autě vzhůru pouze řidič. Ten se rozhodne, že je neděle a jeho auto značky Audi potřebuje speciální autorizovaný servis, který však v Thunder Bay není, a proto pokračuje dále směr Winnipeg. A tak chtě-nechtě je zbytek posádky nucen sedět dále v autě, které se pohybuje rychlostí 60 km/h. To, co bychom tedy normální rychlostí ujeli za 8 hodin, jsme my překonávali 12 hodin. Navíc je naše záložní pneumatika kalibrovaná pouze na 100 km, což už jsme dávno přesáhli a je teoreticky nereálné, že bychom ujeli dalších 700 km až do Winnipegu. Na benzinkách děláme pouze rychlá zastavení na občerstvení, na WC a zběžnou kontrolu stavu pneumatiky. Sofie chce být totiž ve Winnipegu ještě tentýž den večer. Podle výpočtů by to i mělo vyjít.

Ovšem už v noci nás zastavili jednou policajti a ptali se nás, proč jedeme tak pomalu, zda nepotřebujeme pomoct. Ujistili jsme je, že je vše v pořádku, jenom máme záložní pneumatiku a musíme tedy jet pomaleji do nejbližšího servisu. Mezi Thunder Bay a Winnipegem nás zastavují policajti znovu s tím, že jim volali řidiči, že na dálnici brzdíme provoz a situace začíná být nebezpečná. Kolona se za námi táhla 11 km, i přestože jsme se snažili uhýbat na stranu. Zde se ukázalo, že pokračovat z Thunder Bay do Winnipegu nebyl zrovna řidičův nejlepší nápad a to zejména, když nás zastavili policajti potřetí a už byli značně rozzuření, že se nacházíme stále v takovémto stavu na dálnici a znemožňujeme hladký provoz. Bylo nám doporučeno zajet do nejbližšího servisu asi 20 km před námi do Canadian Tire a nechat si pneumatiku vyměnit. To se samozřejmě našemu řidiči nelíbilo, když už jsme ujeli tolik kilometrů vstříc autorizovanému servisu Audi ve Winnipegu, ovšem strach z policajtů byl větší a v městečku zastavujeme. V neděli však mají zavřeno. Nezbývá tedy než pokračovat do Winnipegu. Alespoň máme dobrou výmluvu, pokud nás zastaví policie znovu.

Přemýšlím, co budu dělat, protože je plán zajet ve Winnipegu druhý den, v pondělí, do autorizovaného servisu. Nikdo ale neví, za jak dlouho budou schopni pneumatiku vyměnit, zda ještě tentýž den nebo budou mít čas až později. Shodou okolností mi psal na facebooku můj kanadský kamarád James, který teď žije ve Winnipegu, že pokud budu potřebovat, tak u něj můžu přespat. Volám mu tedy a domlouvám s ním sraz a přespání.

Cesta do Winnipegu byla velice úmorná, protože dálnice byla v rekonstrukci, takže byla zúžená a my jeli na doporučení policatů až za okrajovou čárou, tedy po nezpevněné části vozovky, cž bylo celkem napínavé. A nákladní auta kolem nás svištěla a vytrvale troubila. Do Winnipegu jsme však nakonec dorazili! Pneumatika, která je na 100 km, vydržela 1400 km !!! A nejspíš by vydržela i více. Loučím se s Mags a Sofií a v 19 hod. mě u nákupního centra vyzvedává kamarád James. Jsem z cesty tak unavená, že se mi už nechce pokračovat v podobném stylu, navíc když další řidič jede směr Calgary až ve čtvrtek. Nakonec tedy navrhuji Jamesovi, abychom si šli sednout do McDonaldu na zmrzlinu a na internet. Vyhledávám nejbližší autobusové spojení společnosti Greyhound, což je nejspíš jediná dálková autobusová doprava v Kanadě. Zjišťuji, že autobus jede za necelé tři hodiny. Cena 200 CAD (i s taxou) mě nijak nenadchla, nicméně takto mám šanci, že budu  v Calgary už zítra večer. James mě tedy odveze rovnou na nádraží a ve 22.30 už se s ním loučím a čeká mě 20 hodin dlouhá cesta z Winnipegu do Calgary.

Noc v autobusu je mnohem pohodlnější než ta předchozí v autě, kdy jsem toho moc nenaspala. Cestování nočním autobusem jsem měla možnost si nacvičit již při cestování v Jižní Americe, a s maskou na očích a špunty v uších, což jsou dvě nezbytné věci pro každého low-cost cestovatele, se poměrně dobře vyspím, zejména když mám celou dvousedačku jen pro sebe. Druhý den se bavím čtením e-booků na svém telefonu nebo posloucháním podcastů a audioknih a také povídáním s filipínským spolucestujícím. Autobus dělá poměrně často zastávky, některé krátké, jiné dlouhé 40 min. až 1 hodinu. Přesto již v 17.30 (časový posun 1 hodina oproti Winnipegu) přijíždíme do Calgary, kde mě vyzvedává kamarádka a unáší směr Canmore.

Líbil se vám tento článek?

Pozvěte mě za něj na virtuální kafe 🙂
Podpoříte tak vznik dalších článků.

---

Přečtěte si také další články:

• Úžasný 1 rok pobytu v Kanadě na Working Holiday visa
• Článek o mém pobytu v Kanadě na iDnes.cz
• Mt. Robson a Berg Lake trail – jeden z nejhezčích treků v Kanadě