Zážitkový rok 2022

Kanadská zima je v plném proudu. Už týden v kuse teploměr ukazuje kolem -40°C. Jednou jsem dokonce musela jet do práce taxikem, protože moje autíčko v brzkém mrazivém ránu nezvládlo nastartovat. Vstávání ve 4 hodiny ráno mě sice také moc nebaví, ale po týdnu už si zvykám. Mám nyní novou práci v kuchyni v Malcolm hotelu, jediném 4-hvězdičkovém hotelu v Canmore, jak se pyšně označuje. Tento rok v Kanadě jsem tedy začala v Canmore a nyní na konec roku jsem tu neplánovaně zpět. Tak se pojďme podívat, jak k tomu došlo. Právě dnešek jsem posoudila jako ideální den k ohlédnutí se za rokem 2022, mým 1. rokem kanadské rezidence.

Leden až březen 2022 – Aljaška

Rok 2022 jsem začala na Aljašce, prací v rybárně v Dutch Harbor. Trochu netradiční destinace na zimu. Nicméně se ukázalo, že podnebí pásma Aleutských ostrovů je mnohem mírnější než v Kanadě. Kromě studených proudů z Beringova moře a velké vlhkosti vzduchu bylo většinou kolem -5°C. To bylo také pro mě celkem štěstí, protože můj kufr nikdy nedorazil. Byla jsem tak závislá na oblečení, ve kterém jsem přiletěla, pár kouscích v mém příručním zavazadle a na dobrotě lidí kolem. Jednak na ostrově toho nebylo možné moc koupit a druhak jsem stejně dala poslední úspory z dob covidu za letenku. A tak začal hned takto z vesela můj 3-měsíční pobyt v rybárně, v jednom z nejhorších pracovních odvětví Ameriky. Pracuje se 7 dní v týdnu, 12 hodin denně u pásu, v zimě, polovina pracovníků denní směny a polovina noční (i já) v nepřetržitém provozu rybárny, který je narušen pouze občasnou bouří na moři, kdy rybáři nejsou schopni lovit.

Tento rok jsem tomu psaní blogu moc nedala, ovšem na Aljašce přicházely tak intenzivní nové zážitky po době covidu, že vznikla celá rubrika Zápisky z rybárny – 13 kratších článků jen za ty 3 měsíce práce. Jsou řazeny v opačném pořadí, takže pokud chcete začít prvním článkem, sjeďte úplně dolů. Ale v podstatě je to jedno, jestli začnete jakýmkoli jiným článkem. Je to spíš taková sbírka mých postřehů a příběhů z práce, která měla být aljašským peklem, ale nakonec se události odehrály tak, že se mi na konci sezóny ani nechtělo odjíždět.

Duben až polovina července 2022 – Penticton

Z Aljašky se mi sice nechtělo odjíždět (a ani bych nemusela, víza jsem měla do října), ale čekal mě závěrečný krok k mé rezidenci v Kanadě – vstup do země spojený s aktivací rezidence. Čekala jsem na něj v Čechách celé 2 roky covidu, i když mi byla rezidence schválena ještě před covidem v březnu 2020. Jako by to už tak nebyla cesta dost napínavá a komplikovaná (viz články v rubrice Kanada).

Konečně jsem se 4.4. 2022 stala oficiálně rezidentem Kanady! Shledala jsem se v horském městečku Canmore se všemi přáteli, svým autem a všemi věcmi, včetně fotografického vybavení a notebooku, které představovaly celé jmění mého cestovatelského života, který jsem tu opustila před dvěma lety v domnění, že letím s malým batůžkem jen na 2 měsíce do Indie a do Čech na dovolenou.

Protože v Canmore v kanadských Skalistých horách v dubnu stále vládla tuhá zima a já se už těšila na jaro, sedla jsem do svého „Nomádka“ – Dodge Caravanu předělaného na kempingové auto – a odfrčela jsem do slunného údolí Okanaganu. Měla jsem už rezidenci – tedy svobodu dělat konečně v Kanadě v rámci možností cokoli, pro co se rozhodnu. A dát třeba po pár dnech výpověď, když mě to nebude bavit. Chtěla jsem pracovat venku na sluníčku, na vinici. To je nejběžnější zaměstnání tohoto regionu. Po pár týdnech se však ukázalo, že je to fakt dřina, hlavně teď na jaře, kdy se třeba i staví nové vinice, upravuje povrch, natahují těžké dráty a zatloukají obrovské kůly do země, sází se nové sazenice do vyprahlé půdy, atd. Záda mě z tvrdé práce bolela už když jsem čekala na nové objednané lezečky. Hlavní důvod, proč jsem chtěla jet do Okanaganu byl totiž ten, že se u města Penticton nachází nejlepší skalní oblast sportovního lezení Kanady Skaha provinční park. Kvůli práci na Aljašce jsem už půl roku vůbec nelezla, takže teď jsem začínala zase lézt od těch úplně nejlehčích cest obtížnosti 5.8 . Do toho jsem hledala jinou práci, abych měla více energie na lezení a nechodila jen domů z vinice jak spráskaný pes. Najít v Pentictonu práci za ucházející peníze se však ukázalo jako trochu oříšek. Našla jsem jen půl úvazek, takže nakonec jsem vlastně pracovala dvě práce, někdy i 12 hodin denně – od 6.00 do 10.00 ráno na vinici, pak jsem sjela na kole dolů z kopce k jezeru do restaurace, kde jsem pracovala od 10.00 do 6.00 večer. Čas na lezení se pak scvrkl prakticky jen na víkendy a občas ve všední den po celodenní práci na vinici.

 

Polovina července až října 2022 – Squamish

Odjíždím z Okanaganu zrovna když už na vinici končí tvrdé práce a nastupuje pohodové otrhávání lístků a prostříhávání mladých výhonků. Takže smetánku zase neslíznu, ale co už. Je tu stejně moc velké horko na lezení. Prsty se na skále potí a není možné lézt těžší cesty. Jeden můj spolulezec se zmínil, že léto je ideální na lezení ve Squamishi, hippie městečku na západním pobřeží Kanady u Vancouveru. A tak si spakuju do auta všechny věci a frčím 5 hodin jízdy tam. Mám přece tu rezidenci, tak si můžu dělat co chci ne? Freedom!!!! 🙂

Přes léto je ve Squamishi nedostatek zaměstnanců tak zoufalý a návaly turistů tak velké jako v Canmore a Banffu. Není problém tady najít práci. Začnu pracovat ve známé restauraci Zephyr Café přímo v centru městečka. Připravuji zdravá jídla, pracovní rozvrh mám 7-15.00 a ke skalám to mám 5 minut jízdy. Najít klidné místo na spaní v autě na divoko poblíž městečka není snadné. Většina lidí spí v místním kempu bez sprch pod Chiefem, za $10/noc. Za téměř stejnou cenu mi mladý český pár nabídl pronájem jejich parkovacího místa před domem, kde můžu využít sprchu, wc a kuchyň. Co víc si přát? Skvělou postel mám ve svém autě, tak už jen aby mě uprostřed noci po cestě na záchod nesežral medvěd, který tu každou noc obchází popelnice.

Squamish je tak unikátní místo, že si zaslouží samostatný článek. Nebudu se o něm tedy nyní více rozepisovat. Jen zmíním, že je to ráj milovníků mnoha sportů, od horské turistiky, přes mountain biking, kitesurfing až po moje oblíbené lezení. Díky velké koncentraci outdoorových nadšenců je snadné zde najít spolulezce a třeba i takové blázny, se kterými polezete těžkou vícedélku až do 2 hodin ráno s čelovkami … tedy lépe řečeno jen s jednou čelovkou, když si ji váš spolulezec zapomene 🙂

Charakter lezeckých cest je tu úplně jiný než třeba ve Skaha v Okanaganu, kde se leze po malých lištách. Ve Squamishi je potřeba všestranná lezecká dovednost, což je poměrně náročné. Nejvíce zabrat mi dávaly místní rajbasy, tedy lezení po skále v mírně sklopeném úhlu. Ruce si odpočinou, ale lýtka jsou našponovaná k prasknutí jak palce na nohách balancují na jemných krystalcích žuly. Kombinace tohoto typu lezení a mnohahodinového pobíhání po restauraci v práci pro mě byla doslova vražedná. Lezla jsem téměř každý den po práci a večer jsem si pak musela na achilovky přikládat ledové obklady.

 

Říjen až listopad 2022 – Penticton, Calgary

S těžkým srdcem se loučím po 3 měsících se Squamishem, který jsem si zamilovala. Připomíná mi svým charakterem takové Canmore před 10 lety. Pohodová atmosféra, spousta volnomyšlenkářských lidí a skvělé lezení. Škoda jen, že tu půl roku prší. Tak rychle pryč než začne. Zimu jsem si naplánovala strávit v Calgary, ve velkoměstě kanadské provincie Alberta. Je tam spousta kvalitních lezeckých stěn na zimní trénink a levnější ubytování než v Canmore. Po cestě se znovu zastavuji ještě na 2 týdny v Okanaganu. Potkávám se tu s holkama na vinici, je zrovna doba sklizně vinné révy. Šetřím si ale svoje záda na poslední letošní lezení ve Skaha Bluffs. 

S radostí jsem zjistila, že za léto ve Squamishi se moje lezecké dovednosti velmi zlepšily. To co představovalo předtím ve Skaha můj lezecký strop, byly nyní pohodové lezecké cesty na rozlez. Navíc jsem se tu potkala se svými kamarády ze Squamishe a moc jsme si užívali společné lezení, i když rána už byla hodně chladná a preferovali jsme lezení spíše na slunných stěnách než ve stínu. Pak už opravdu nadešel čas rekapitulace lezecké sezóny a rozloučení se. Letos jsem lezla z celého roku pouze 5 měsíců, ale přesto jsem stihla na 260 lezeckých cest + 17 vícedélek (vesměs kolem 10 délek dlouhých). Nelezcům to asi zrovna moc neřekne, ale spočítáme-li, že 5 měsíců má cca 150 dní, tak si asi umíte představit, že většinu svého času jsem trávila buď v práci nebo na skále.

V Calgary už bylo v listopadu – 20°C. Pustila jsem se do hledání práce na zimu a nic se mi tak nějak nedařilo. Až se mi po dvou týdnech ozval známý z lezení, že by pro mě měl na 2 týdny práci u něj na stavebním projektu, než seženu něco jiného. V Banffu na Fairmont hotelu, nejznámějším hotelu kanadských hor!  S ubytováním zadarmo v hotelovém pokoji v hodnotě $1.500/noc a vstupem do zaměstnanecké kantíny s plnou penzí zdarma! No neber to!

A tak jsem strávila 2 týdny venku pomáháním opravovat omítku, okna, zajišťovat bezpečnost hostů, aby jim něco nespadlo na hlavu, vrtala jsem díry do železných plátů apod. Někdy se teploty pohybovaly kolem -30°C a já měla asi 7 vrstev oblečení, dvě bundy, troje kalhoty + toe warmers v botech a hand warmers v kapsách. Po práci v zimě jsme se většinou naložili do venkovního vyhřívaného bazénu v hotelu nebo jsme jezdili lézt na stěnu do Canmore. Když mi kamarádka Helča s jejím manželem nabídli, že můžu bydlet u nich v Canmore (kde je nejhorší sehnat bydlení, práce se vždycky najde), bylo mi jasné, že se do Calgary už nevrátím.

Prosinec 2022

Najít ucházející práci v tuhle dobu nebylo ani v Canmore zas tak snadné, pokud se člověk neuvolí pracovat za minimální plat $15/hodinu nebo za špatných podmínek zaměstnavatelů, kteří zneužívají zahraniční pracovníky snažící se o kanadskou rezidenci. Nakonec jsem nastoupila do nového Malcolm hotelu, který je součástí rozsáhlého developerského projektu Spring Creek Canmore. Pozice Line Cooka (kuchaře v první linii) mi úplně nesedí, ale chvíli to vydržím … na jaro už mám totiž zase více vzrušující plány 🙂

Tak ať vám ty vaše také vycházejí a všechno nejlepší v dalším roce!